Ta obyčejná

jedenajedna

7. srpna 2010 v 19:26 | Charlotta
Nejsem si jista tím, jestli je vám také tak důvěrně znám ten pocit, zoufale toužit být sám.  Lidé obvykle  chtějí mít a znát přesný opak toho  v čem právě žijí, co prožívají..Leč..teď je tomu jinak. Vlastně tu jsem sama mezi lidmi. Mezi mými nejbližšími, kteří mi jsou už delší dobu tak cizí. 
Nehodlala jsem tam skrývat můj stesk po přátelích, jež byl na první pohled zřejmý.  K zešílení potřebuji psát. 
Chci zase  zpátky k mým mladým soukromým umělcům. Chci si sednout do parku a otevřít láhev Lambrusca a Merlotu. Pak jako dav rozpálených těl vesmírnou rychlostí skočit do té vřavy-hudební extáze.  Zpíjet se whisky. Se zavřenýma očima vnímat  každý dotek, výdech, pulzující atmosféru a alkohol v krvi.Život je tak snadný. Je to spousta barev, ale v elegantním provedení. Je to teplo, pocit bezpečí a výjimečnosti.Je to spousta rukou  a světel v úplné tmě. Je to jako západ Slunce.


Je to mých nekonečno stahů srdce za minutu.


Je jen málo lidí, s kterými umím být takhle šťastná.  







....brush my teeth with a bottle of Jack...

8. dubna 2010 v 21:18 | Charlotta
Prý jsem ta co neví nic o životě.

A možná vím víc!

Sledovala jsem nejmilejší srdce svojí generace,
shánět pozdě v noci dávku drog.
Když revolta, zdála se nám jako nejmilejší provokace,
a party nejskutečnějších stal ses otrok!

Vlasy načichlé nikotem,
duše našichlá Ginsbergem!

Zpocené oči,
rty rozkousané...začly bolet.

A život se Tě neptá...

Bitch.

27. října 2009 v 14:32 | Charlotta
Ne. Neumím vrátit čas. A chtěla bych. Změnit celou tu hru na punkovou princeznu. Lolitu. Tu oblíbenou milovnici. Možná by to stejně nic nezměnilo. Zkuste jim vysvětlit, že tohle nejste vy. Byla to jen maska. A já se cítila nezranitelná. Ale ničila jsem samu sebe.
Jeden vykřičník a patříš sem!
Jedna cigareta a zkazí Tě!
Jedno pivo a miluješ to...a to je to nejhorší.

Chtěla bych teď prostě odejít. Otočit se na patě a neohlídnout se. Jenže já se ohlídla. A viděla jsem je všechny a tak jsem se vrátila a zase si sedla na tu židli pod tím pop-artový pseudouměním. A zůstala.

Jsem děvka. Dovolila jsem se zamilovat. A dostala jsem na vybranou. Ale netuším jestli tu mou odpověď nepřikryla jeho opilost. A tak to skončilo. A jsou chvíle kdy se s tím neumím srovnat. Kdy jim nedokážu říct, že se něco děje. Že on (č.2) je opravdu hajzl. A já nebrečla, protože by skončilo něco, co podle mě ani nezačalo (což je právě vedlejší), ale protože jsem byla zklamaná tou druhou částí jeho osoby. Ne. Já jsem ho nemilovala. Ale chtěla jsem ho teď mít ráda jako kamaráda. Tak se budu tvářit, že se nic neděje, a nebudu mu nic vyčítat. Nepotřebuju ho. Teď ne. Protože teď je tu ten třetí. Ten z nich nejlepší. Ale on vlastně není. Někam se vypařil, a já taky. Smutný...


Výkřiky zabité přejetím prstů o struny.
Rozbité srdce vhozené do urny,
sny čekající na popravu,
studené tělo, co umřelo na otravu.

Na otravu všedním světem,
umřelo s posledním letním květem.
Za noční oblohou, kde se luna skrývá,
tam leží, nehýbá se a přeci pořád dýchá.

To ten svět čire anarchistický,
sny, co jsou najednou tak realistický.
Chce umřít po boku umělce,
naučila se milovat lidi bez srdce.

Pohledy uvězněné v zaprášených obrazech.
Pocity co se lesknou v nočních odrazech,
polibky co leží na dně krabičky od rtěnky.
výdechy plující do Tvé milenky.

Tam zůstanu.....


Ať chci nebo ne...

Stamina..

3. října 2009 v 22:11 | Charlotta



Protože teď to bylo konečně jiné. Krásnější, lepší a to moje vysněné. Nikdy bych tomu nevěřila, snad jen doufala. A já zase měla to co jsem chtěla. Vždycky to tak je. Tam ano. S podledním tahem jejich vůně z cigaret, s posledním lokem, pod kterým se prolamují kolena, a s tím konečným úsměvem a flegmatičností (protože svět se točil a točit se bude dál). - Protože to je to co je skutečné. A ta opravdovost je to, co mi dává křídla. A já vím, že jednou poletím...


Protože já jednoduše miluji ta barevná číra.
Protože oni mě poslouchají a vědí co říkám.
Protože když jednou uvidítě svět jejich očima, už se nechcete probudit do těch svých...
Mám ráda ty opálený stoly a ty nejpohodlnější lavice, všechny ty tóny co se tam linou z repráků, ty bezprostřední konverzace, všechny ty steely pod stolem..ten kouř u stropu a hlavně JE.

Mám ráda ty jeho červený kostkatý kalhoty a modrý oči. Jeho hlas a jeho ruce.
A nikdy nezapomenu jak jsme Tessy stály, a pozorvali je. Jak se nám prolamovali kolena a vedly jsme perverzní řeči.

A jednou bych chtěla, aby to všechno nekončilo poslední hvězdou na nebi. Abych dokázala milovat i ve dne. A aby to bylo všechno mnohem jednoduší..

...ale i tak...jsem šťastná...(protože mám ten svět, kterej jsem chtěla..)

Omlouvám se za nesmysly...xD

Přeplněná...

31. července 2009 v 10:29 | Charlotta




Nechala jsem to dojít dál, než jsem čekala. Na konečnou. Zástávku Svět.

A došla mi i krev,
brutlání obrazy nemám v hlavě,
ale před očima teď..
..promítají se..a hlasy vykřikují zdatně.

Nečekala jsem, že mě někdo někdy pochopí. Jen jsem po tom bezelstně a tiše toužila. Že prostě někdo vytáhne to druhý Já. Zavře mi oči. Zastaví svět a řekne, že mě chápe, snad že má to druhý já i rád(a). ..
..Možná, že jsem jenom čekala a doufala, že mě pochopí vlastní rodiče. Nikdy jsem nepotřebovala slyšet chválu. Jenom to, že mě chápou. To by stačilo. Ale oni ze mě udělali feťačku a děvku. Snad už mě to ani nemrzí. A oni už si na ty slova možná ani nepamatujou. Afekt, afekt, afekty! Ale nejde zapomenout.

Víš.., včera..dneska. Já chtěla být výřečná. Ale čím víc chci, tím míň to jde. Tolik jsem toho chtěla říct. Zařvat do tmy, do ticha a slyšet tu barevnější ozvěnu. Tu, co se ztrácí v dýmech opia, vůních jasmínu a vlčích máků..na prázdných místech po knížkách. V sentimentalitě vlastních písmen. V kresbách, jež znamenaly víc než celý širý svět.

Svojí minulost jsem zaklapla mezi 101 a 102 stránku se slovy, že nechci znát budoucnost, nechala jsem ji tam ležet. Na louce a v dešti, pod jedním jediným stromem. Tím strašidelným, pamatuješ? A já toho chtěla tolik říct. Věděla jsem, že bys řekl to samý. Ale byla jsem němá. Tak jsem tam jenom seděla a tiskla se k představě, že to neskončí. Že bude ČAS. Pohoupouhá záminka..uklidňovala jsem nás oba. A možná, že záminka..ale skutečná. Skutečnější než cokoli jinýho.
Vlastní hysterii jsem zavřela na dno krabičky od cigaret v mý hlavě. A pak se v tom začala topit. Nakonec vás to prostě pohltí. Polykáte vodu...tu slanou. A tak nějak se ptáte, kdy končí sladkej život a nastoupí ten slanej. Že už to třeba bylo..bude, a nebo se to vůbec nestane. Zůstanem tu, zapatlaný lízátkama a cukrovou vatou. Po tmě..v autě a zaříkáte mlhavý přání. Odpověď vám je tak leda jeho tlučící srdce a nějaký šílený písničky v rádiu. To je to, co si může každá holka přát. To nejkrásnější co může holka zažívat. Snad jo...
...ale pro mě to asi nikdy ta nejkrásnější věc nebude. Protože jí nedovedu cítit tak jak bych měla. Udusím se těma 6 písmenama a zapadnu pod paradox špatnosti. Jako by to někdy bylo jinak.

Strašně moc bych si přála utéct.....

Bezcitná ve sklenici vína,
milenka sebevrahů zpívá.
Opilá, zmáčená od krve,
v odrazu vína hledí na sebe..

Nechce utéct, chce jen dýchat,
pohádky se šťastným koncem slýchat.
Chce vědět, že není jediná,
co pouhým vzdechem zaklíná.

.....a jednou být lepší než ostatní.





/Jestli tady hledáte hlavu a patu, nenajdete ji. Teď se opravdu stydím. Stydím se za každý tenhle řádek. Za smíchání všech různých světů a lidí dohromady. Chápu, že to nedočtete, chápu že to nepochopíte....chápu. Vlastně nic. Prostě to berte s rezevou./

Chladnokrevná..

24. července 2009 v 14:39 | Charlotta
Déšť smyje poslední zbytky viny,
té ukryté za něžností květin.
..Né já, to oni zabíjí.
...živí se mou touhou, posledním snem.

Vkradou se do mých myšlenek,
..a křičí, prázdně objímají..
..Ale objímají pouhou představu,
..Touží, prahnou po srdci, ale to představy nemívají.

Za poslední hvězdou,
za tícícerou představou za jejich pohledem.
..Svírám jej v lásku..tak těsnou..
..a za rozednění, bez citů, navždycky odejdem..

My..
..já a moje prázdno...

Prchající za bublinami...

15. března 2009 v 18:50 | Charlotta
Připadám si teď hloupě. Myslela jsem, že mi bude to všechno trvat dýl. Schovaná někde na dně krabice počítaje vlastní nádechy, naivně jsem si myslela, že se to vyřeší. A ono se to vyřešilo. Vlastně už vím všechno, skoro všechno co mě potichounku užíralo.

Na balkóně, mi ale stejně schne ještě pár otazníků, pověšených hned vedle barevných podkolenek a oblíbených triček. Dala jsem je tam, protože mi konečně došlo, že je nemůžu utopit. A tak si je pak možná zavřu do skříně, a každý ráno budu přemýšlet, proč tam jsou, a co znamenají...

Už jsem konečně pochopila pár věcí. A možná si našla kus svojí duše. Našla jsem ji v bublině, kterou z bublifuku vyfoukala jedna culíkatá holčička loni v létě.
Nebo se možná pletu..Možná patřila někomu jinému.

Jen jsem chtěla říct, že začínám znovu. Jinak, stejně.Jiná možná stejná...Potřebovala jsem to..

Chyběli jste mi, i když to bylo jenom pár dnů!


Brzy!

5. března 2009 v 17:56 | Charlotta


Nenalézaní slov..
..je jako umírání.



Jako mrkací panna bez očí,
toužím, prahnu po životě.
V bolesti, která nekončí,
jako touha v nahé prostotě.

Jako láska antikrista,
můj křik se vznáší.
Samet-a v něm rudá hvězda,
krev stéká..a ty, nalézáš ji.


Tohle psaní..je to bez konce. Tak proč?

Dnes nemohu.
Umírám na nedostatek slov....



Já..miluji psaní, protože mi dává svobodu a zároveň tajemství. Ten kdo si myslí, že tomu rozumí obvykle neví nic, vím to jenom já.
Ale...já se nejdřív musím vyrovnat se svojí nespokojeností a vkusem. S tím co bude, nebo ne. Sice se mi nikdy nepovede vyřešit to všechno, ale jenom zlomek přece ano.
Jen chci, abyste věděli, že tu budu pořád s vámi...i kdybyste měli pocit, že ne. Budu.

Možná se sem za týden podíváte..a bude tu článek. Možná..

Sním o vás a miluji vás!


Časem se vrátím! Pamatujte..


Charlota v slzách..





Možná někdy.....

28. února 2009 v 17:40 | Charlotta
Víte..
..někdy se ptám sama sebe, co si o mě myslíte. Skutečně myslíte.
Ono to asi vypadá, že jsem zadepkařená holka, která si myslí že život je strašně těžkej. Že hledám chybu v každém pocitu, a mávám kolem sebe štětcem s černou barvou.
Ale já taková nejsem..

Ano, já hledám chyby v pocitech a činech lidký existence. Protože věřím, že i ty chyby mohou vypadat krásně. Jo, já vím..že se mi to moc nedaří. Přála bych si, aby i věci které jsou špatné..aby prostě vypadaly velkolepě. V slovech, řádcích..básních. Jedině tak si jich vážím. Jako kdybych skrz pohyb zápěstí vypouštěla všechno špatný co ve mě je. Slzy jsou fajn, ale básně vypadají lépe. Možná je to nějaká očista. Já nevím..Verše jsou pro mě klec, kde tkví všechno beznadějný.
Přála bych si být dobrá. Skutečně dobrá, jako Magduš. Člověk, který se nebojí návratu na zem. A věří. A každé její slovo zní jako modlidba, jako spása. Chtěla bych být člověk s velkým srdcem, tak jako ona. A chtěla bych...abych dokázala napsat díla jako ona...

Ale jsou všci, s kterýma se prostě musíme smířit. Patří to k nim.

Jen jsem chtěla říct, že jsem šťastný člověk. Možná trochu bohém, ale mám ty nejdůležitější věci, které k životu potřebují. A hlavně mám v co věřit. A věřte nebo ne, stačí mi to..


Léto..

16. února 2009 v 16:37 | Charlotta
Přála bych si slunce. Slunce,které se bude odrážet z našich úsměvů na nebi. Schová se napořád, do našich srdcí. Léto a prázdniny. Vždycky je v hlavě tolik snů, představ a idyl. A 1. září zjistím, že to bylo o ničem..

Budu u babičky..a budou to nádherný prázdniny.
Až si na oplálený nohy natáhnu otrhaný šortky a vylezu oknem ven. Budu chodit po stopách měsíce a všechno bude jedno.

Jako vloni ve Francii. Pamatuješ Bí?..Když jsme v noci v pyžamech vyběhli z hotelu a jen tak se proháněli po golfových hřištích. Beželi a smály se. (Následky nepočítám. Pak jsem toho bezduchého nápadu litovala)

Nebo tenkrát. Stejně to byli ty nejlepší prázdniny. Když (pra)babička křičela z okna k obědu. A my jsme vždycky přiběhli celý mokrý a od bláta. A babička se naoko rozčilovala, ale přitom jsme viděli jak se musí usmívat. A pakjsme stáli frontu na její bezkonkurenční sejkory. Když za náma vyběhl (pra)děda a vytahoval na nás řemen. A my se schovali do sena. Když jsme vytopili skleník a přiblbe jsme dělali, že o ničem nevíme. Když jsem podstoupila výcvik ve střílení kuličkovkou a šermování mečem. Ty dny, kdy jsme si milionkrát pouštěli Šakalí léta a pak celé odpoledne tancovali rock'and'roll. Když se děda mohl zbláznit, protože jsme vycákali celej bazén. A nebo když nám z králičárny utekli králíci, a my je pak celej den honili. Když jsme měli strach v očích, protože se za nám rozeběhlo celý stádo krav co se páslo, a my byli uprostřed pastvy. Tak jsme vylezli na napájedlo a seděli tam skoro celý odpoledne, protože krávy ne a ne odejít. Tehdy...Kolik nám bylo? Kolik nám bylo, když jsme celý týden stavěli bunkry a hráze a věřili,že v nich budeme bydlet do smrti. A v hrázích se budeme koupat. Když jsme nachtyali pulce, a dali je do té hráze. A pak jsme tam měli přemnoženo žab.
Když jsem si sedřela koleno do masa a byla hrdá na to, že jsem nebrčela. Děda vzal kartáč s tím, že to musí vyčistit. Jak já řvala...
Když jsme stáli v řadě a jeden po druhým dostal vařečkou......
....protože mám ty nejlepší bratrance a jejich kamarády. Protože to oni, to dělají nazpmenutelný. A tam patřím. Jeden nedáme na druhého dopustit. A já jsem byla jediná holka. I když...to dělali jenom ty culíky. Každý den jsem od každého slyšela.." Kájo! Ty jsi měla být kluk!..vždyť ty jseš, nepovedenej kluk"..A já se jenom smála, chytla kluky za ruku, a běželi jsme vyvést další lumpárnu.
Ach..Měla jsem si schovat všechny ty roztrhaný kalhoty a trika. Teď my jsou památkou jenom pár ztrácejících se jizev na kolenou. Ale i tak...

To byli prázdniny s velkým P...ale takových ještě bude. S nima. I když Tobě už je 17, mě 14 a Nikasovi taky 14. Zase to budeme ty malý děcka se záplatama na kolenou...protože takový jsme doopravdy.

Psáno srdcem...

28. ledna 2009 v 15:21 | Charlotta



*Věnováno mému anděli, jež semnou v noci létá mezi hvězdami.*

"Budeme obdivuhodná dvojice. Nepřekonatelné přátelství...to o kterém všichni snějí. A k tomu ještě láska vložená do řádků!..
Budeme psát za svitu měsíce. Kdy se budeme vznášet v sametovém nebi a hvězdy nám budou tleskat. A budeme shlížet *tam ze shora* na lidi, které rozpláčeme pouhými slovy...
budeme to MY!..
MY konejšivý anděle na křídlech noci v zapovězených slovech... Slovy uvědomeni, lásky a pochopeni...pochopeni života."


Naděje růžolící se na křídlech jeseně.
Doufání ukryté v slzách,
slzy jež připomínají mihotavé krůpěje,
které se prodírají v nekonečných mlhách.

Slova obdivu a pokory,
ty jenž nezmírají.

Uzavřeli jsme své duše v nebeské komory,
kde andělé své city zavírají.

Růže..
slova díků..

Slova jsou málo na vylíčení přátelství,
řádky jsou málo na ukázání porozumění,
verše jsou málo, k tomu abych Ti ukázala jako moc pro mě znamenáš.

Protože to není jenom závislost..

12. ledna 2009 v 19:11 | Charlotta
Má právo tu být.
Protože to není pouhá pohádka, kreslené postavičky a příběh.
Je to něco co mi dodává naději, odhodlání a ukazuje všechny lidské city.
Nepřipadá mi nepřijatelné platonicky milovat kreslenou postavičku. (Sasuke? Shikamaru? Kakashi?Naruto?)..


Život je boj. Ale když víte, co od života očekáváte je to výzva. On za ní jde, s hlavou vztyčenou a úsměvu na tváři..i..i přesto všechno.

"Žij svůj život tak, aby si v něm ničeho nelitoval!"

"Svůj sen můžeš mít až tehdy, když máš budoucnost."

Nepodléhá bolesti.

Pro mě to není jenom závislost a něco co miluju. Je to mnohem víc...

Z každého trochu...ze všech moc.

29. prosince 2008 v 12:18 | Charlotta
Budu bloudit po světě. Budu chodit tam a zpátky, dál a blíž, a budu hledat člověka, kterej mi řekne kdo jsem. Budu hledat sebe. Svoji duši? Srdce? Mozek? Svoje pocity? Ne, nevadí mi hledání to ne, ale to jenom v případě, že vím co hledám, kde to hledám...a proč vůbec?..Někdy je lepší nechtít. No, tenhle obrat používám čím dál častěji. Že bych to byla já?..Ne. Najdu si závislost, pak se najdu sama. Doplním to, co bude chybět..odečtu, sečtu.

Hledá se osoba. Nikdo neví jaká je, a jaká chce být. Ani ona sama. Nikomu to neříká. Odměna jistá.

Bude to stačit? Přijde někdo s mým bušícím srdcem? Zasádím si ho tam, kde je pořád prázdno. Ach..nostalgie v nekonečné prázdnotě. Výkřiky do tmy-do sebe. Uteču od reality, kterou jsem nepoznala. Schovám se pod peřinu, a odletím. Sama. Je jednoduší být apatická a cynická, než něco cítit, než hledat...než milovat. A co takhle být milována?..Najdu pak, co hledám?
Zeleným oknem nahlédnu do mojí inspirace. Otevřu své ego, alespoň se zasměju. Tolik žalu usazeného na dně pocitu, při pomyšlení na zítřek. Protože láska ponižuje. Nepřipustím si to, a proto mě nemůže ponížit. Ale já vím, že prohraju. Vsadím si na prohru, a vyhraju. Takový je život?..
Když spatřím dokonalé linie, lidských barev, terou si prohlídnu skrz prsty. Navyknu si. Pak přijde šedá..má oblíbená.
Jsem šťastná i v nespokojenosti.

Ne,tohle není vylejvání si srdce(které nemám, zřejmě). Není to litování se. Do teď jsem naivně doufala, že objevím své odhozené ego, duši..srdce. Nenašla...

Charlotta

"Na tuhle chvíli a zbytek našich životů.."

23. prosince 2008 v 17:11 | Charlotta
Ten minulej článek zněl tak...tak jistě. Jako bych byla odhodlaná se až do smrti smát. Já vim, že to nedokážu. Budu smutná, budu brečet, a tyhle slova se ztratí neznámo kam.
Ale to nevadí. Stejně jsem ráda, že jsem to napsala. Pro sebe....občas si ho přečtu, a dodám si sebejistoty. Možná. To je jedno...

Smály jsme se, nadávaly a měly se rády. Bylo to fajn, jako vždycky. Dámská jízda...
Nevim co k tomu napsat, snad jen..mám vás ráda..

Pod perexem tři fotky

Když i přes slzy vidíte na hvězdy...

21. prosince 2008 v 16:11 | Charlotta
Víte, v každém z nás je asi kousek zoufalce. V někom větší, v někom menší. Ale nikdy, nikdy nám to nemůže ublížit. Neublíží nám to nikdy, dokud si tím neublížíme samy.
Nevím proč to píšu...

Nikdy nebudeme mít všechno. Když budete čekat, až se dostaví ten posldení dí skládačky, nebudete šťastní nikdy. Život není krásný ve své podstatě. V něm jsou krásné chvilky, a ty chvíle ho dělají takový jaký chceme, aby byl. Můžeš brečet, v slzách je síla. Všechny ty maličkosti, pohledy a úsměvy..copak to nestačí? To všichni potřebujeme miliony kamarádů, tisíce ctitelů, mobily, počítače a značkový oblečení? Ne, to není život..je to jenom odraz té skutečnosti. Jenom pseudocosi, ale ne život.
Copak máme právo naříkat? Co ty lidi,kteří umírají. Ti lidé, kteří čekají na konec, ale přesto věří že pak přijde ještě něco. Něco co jim pomůže, něco krásnějšího. Oni vidí svět takový jaký je.Uvědomují si život. Vidí to krásné...Ale oni nemusejí. Mohli by ležet v slzách v posteli, a litovat se. A mají proč...oni na to mají nárok.
My ne..

Přála bych si tolik věcí. Chtěla bych toho tolik zažít, tolik bych toho chtěla mít. Ale nikdy to mít nebudu. Žiju, můžu chodit, můžu mluvit, můžu tady psát tenhle infantilní článek, a to mi stačí. Můžu milovat, můžu nenávidět, můžu snít. Můžu si prožít můj příběh. Nesejde natom jakej bude, nebo jak skončí. Záleží jenom na to, že proběhne, že mám šanci. A ta šance je něco co mi dává sílu. Vím že tu jsem...A tuhle můžnost mi někdo nedal jenom proto, abych tady brečela a naříkala. Jsem tu, abych se usmívala, a žila.

Čas...Uvědomíme si kdo jsme. Prožijeme krušné chvíle. Všechno se přežene. Jen chtít. Vždyť máme kamarády, rodinu, máme život. To je dost na to, abychom v to mohli věřit. Abychom se mohli usmát, a říct si, že jsme šťastní. Abychom věřili tomu, že život je krásnější než se může zdát. Že je v něm všechno co cítíme, v co věříme, o čem sníme.
Život je sen....tak běž a splň si ho!!...

Znovu..

30. listopadu 2008 v 15:59 | Charlotta

Vzala jsem to ze špatného konce. Když jsem psala článek, většinou jsem hledala to špatné co se dějě, ale to nejsem já. Vždycky jsem byla pravý opak.
Nemám nárok na ty "depresivní" (nenávidím to slovo) články. Nemám právo o tom psát, však se mám dobře. Né vždy je dobré období, ale nikdy není tak hrozné.
Chtěla s tím skončit.
To špatné se budu odrážet jenom v těch bsničkách, v povídce..nikde jinde.
A co se týče minulého článku, asi jste ho nepochopili úplně dobře.
Je to jako žvejkačka, když jste mě znali chvíli, bylo to sladký..dobrý, hezký. Ale ono se to vyžvejká. A prostě jste to vyplivly, však já to chápu. Taky nemám ráda, žvekačky bez chuti. A teď ležím někdy mezi kanálem a kolama aut, a stěžuju si. Nechtě mě tam, jsem ztracenej (vyžvejkanej a možná i rozježděnej) případ.

jen jsem chtěla říct, že začínám znovu (pořád tady na tom blogu, nestěhuju se, nebojte). Z té lepší stránky..(a neberte tenhle článek příliš vážně, protože mi to stejně vydrží jen chvíly.)

Jít dál..jen dál!

29. listopadu 2008 v 21:28 | Charlotta
To, že miluju svůj život.
To, že nejsem ta, jakou mě znáte.
To, že nikdy nebudu to co chci být, protože jsem to co jsem, a s čím jsem spokojená, a to za co jsem ráda.
Nikdy nebudu umět psát.
Tenhle blog, mi to jenom namlouval...
A všichni ostatní taky.
Jsem obyčejná.."habituelle".. ve svém světě možná nejsem jedinečná, ale jsem svá.

Nejlepší..

10. listopadu 2008 v 19:46 | Charlotta

O té obyčejné!..

5. listopadu 2008 v 18:38 | Charlotta


Za předpokladu, že mě vlastně vůbec neznáte...
____________________________________

I mí nejbližší si myslí, že mě znají. Neznají. Jsem vskutku zvláštní člověk, který je občas překvapen sám sebou. Snažící se odhadnou své psyché..s nezdarem, samozřejmě. Nechápu samu sebe, a nechápu ostatní, kteří mě nechápají. Byl mi nadělen kousíček nonšalance. Hýří úsměvy, směje se. Tak jí znají..taková je. Ano, taková je, když je s nima. Se všemi blízkými. Někdy je jiná-smutná. Oni to buď pochopí, nebo ne. Když ne, to je pak smutné. Jedna Kája, se vypsuje tady na blogu. To je ta zvláštní, na první pohled zdá se introvertní, možná tvořivá. To je ta jiná, trošku melancholická.
Ta v reálu je především sangvinická, neexistovala by bez úsměvu, dělá prazvláštní pohyby, zvuky a bůvíco ještě. Vydržet vyučovací hodinu bez otevření pusy neumí, proto mívá často poznámky za kecání při hodině. Bývá pozvávána na nejrůznější akce spolužků, protože bez ní by to prý nebylo ono. Za tenhle kus jejího někdy příliš sangvinického a veselého já je snad i ráda.

Nezačínám...

2. listopadu 2008 v 18:47 | Charlotta
Nezačínám odznovu. Tohle není počátek čehosi, na co bych měla být pyšná. A nikdy bych to znovu nezačala, kdybych nemusela. Budu pokračovat. Pokračovat v tom, co jsem začala. Budu tu já. A budu dál psát svoje infantilní úryvky života, vytržené z konetxtu. Budu si stěžovat na svět. Na ten svět, který budu vzápětí milovat, protože bude krásnej. Bude dál psát ty svoje básničky, ovšem jestli se tomu v jejím podání dá tak říkat. Budu pokračovat v povídce. Bude zřejmě nekonečná, ale komu to vadí?


Bude to sranda, jak sama pořád říkám. Propluju si životem s úsměvem, a se slzou v oku, která bude dopadat na tenhle blog. Snad mě pochopíte. Budete mě tolerovat, tak jako jste to dělali doposud. A já tu budu s vámi...napořád?..Cha.

Tak tedy..pokračuje zase jedna obyčejná, v jejím obyčejném světě.
 
 

Reklama