Potácení se v inspiraci

S epitafem schovaným pod kyticí růží..

20. května 2009 v 19:15 | Charlotta
Ticho, které ze zažíralo do kostí, bylo tak úpěnlivé a pochopitelné jak nic na této planetě. Občas ho narušila slova, která byla jako němé výkřiky vytesány právě tam, kam si ti lidé ukázali. Ovšem, každý to mohl vnímat jinak. Jen pár lidí, na toto pohlíží z toho úhlu pohledu, který se jim zdá tak tajemně nesmlouvavý.
"Narozen 6.8 1884, datum úmrtí..." Věty jako spása, bíle květy na černém jezeře. A pak zase to nestravitelné ticho.
Lidé se smeknutými klobouky, bez ohledu na dobu, tak pokorní tak němí. Ovšem, dělají jen to co se očekává, jistá věc, která je přirozená. Morálka a úcta.
Za kamennými zdmi poskvrněnými prázdnoutou stojí. A stojí jich desítky, možná stovky. Udušeni vzpomínkami, přeci jen je to pouhá věc. Tak obvyklá a prostá. Nahá na zelené trávě s rozkvetlými růžemi.
V rozkvetlých kyticích lidé utápějí svoje slzy, hebké vzpomínky na dávné avšak překrásné časy s milovanými. S polohlasným vzdechnutím dopadnou na studený kámen. Pak se čas zastaví a prohlédne si slzy létající ve vzduchu..semknuté paže a rozpadlé srdce.

" Zde leží tělo bez duše,
rozlámané srdce, co netluče.
Zemřel v slzách, zemřel v pokoře
Bez dechu, mrtev v útrobách mrazivých,
..s duší, která milovala svět.
S odhodláním splnit touhy všech svých vět.

Na místě mého posledního odpočinku,
..zanechte své smutky na vteřinku,
avšak bez pláče."


Epitafy...Ach ty slavné epitafy. Vyryté do kamene s nekonečnou jemností.

"Ach, drahý..." pak zase ticho. Ticho jako rajská hudba, jakoby říkala "samá voda", když hledáte zbytek svého srdce, který si vzal s sebou do hrobu.

Poslední pokřiřování,prstem udělala na náhrobku křížek, urovnala růže...bez stigmat..utřela slzy a odešla.
S milencem, jež postával u kamenných zdí onoho hřbitova, bude se pokoušet vyhnat jeho vůni a lásku z peřin....

..a z nebe začnou padat kapky...a ji nenapadne, že když mluvil o nesmrtelné lásce k ní, myslel to vážně....


Faith and love..

21. února 2009 v 13:19 | Charlotta


Pak už jsou jen pohledy. Slzy stékající po řasách. Krátké sbohem. A někde uvnitř cítíte jak vám buší srdce...pak to přejde. Každým krokem, vzdechem, slzou upadává kousíček po kousíčku. Krvácíte, ale nikdo vám nepomůže. Je to jako ozvěna...ach, nikdo.

Slzy

Lidé odcházejí. A bezvládné tělo leží uprostřed prázdnoty. Samo. Němé výkřiky do tmy. Měsíc si odnesli s sebou. Ale ještě nedávno jme jej sledovaly spolu. Čas neexistuje.
Odchází..

Kradou mi srdce,
a na kusy ho drásají
vždyť život chutná trpce,
a démoni jásají.


Víra

Ale vrátí se. Vždycky. Když zavřete oči, uvidíte je. Existují vždy. A jsou s Vámi. Chyťme je za ruku. Poletí me. Do dálek. Kolem měsíce. Sedneme si a budeme ho sledovat . Společně. Jsou na každém kousku naši nekonečné fantazie.
Nikdy nemůže být tak špatně. Nikdy, když tu jsou. Vždycky můžete zvednout hlavu a usmát se, i když vám slzy stékají po tváři.

Zaskočí Vás ve vašem světě, když zrovna nemůžete utéct.

________

Každé réno vstávám, protože věřím že den bude něčím jedinečný. Že přijde něco, něco...ach bože, co? A i když to tak vždycky nebude, vždycky můžu odejít. Do světa,který může být nekrásnější. Takový jaký si ho, píši.

Zkuste to taky a budete šťastni......


Tak zavřete oči...a LEŤTE!!

Houpe se..

9. února 2009 v 18:26 | Charlotta
Tak jako úsměv na tváři oběšence, houpe se cosi v mojí duši. Tiše praská, bouchá. Nepřestává.

Tak jako usedavá marnost,
navždy v zrdcadle zatracena,
tvoří se někde uvnitř most,
jež převádí myšlenky do ztracena.

Čirého zla, rudá poupata,
jež rozkvétají v zatracení,
jako hrobníkova lopata,
neokusí líbezného probuzení.

_______________________

Protože..

jeho lásku sežrala jsem,
zamávala s jeho duší.
Zde..
jako květ zla..odkvetla jsem,
výkřiky z temna mě teď ruší.

Padám na zem..
za havraního pění,
moje srdce si teď vem,
a duši plnou umrlého snění..

Láska mezi hroby..

1. února 2009 v 19:47 | Charlotta


Zahrada plna bílých květů, pnoucích se představ k oknům domu.
Starý dům, pokrytý vzpomínkami a minulostí. Dům v jehož zdech se mísí krev s prachem. Slzy stékají po oknech a nářek se nese staromódní kolínskou. Tam jsou ony zaprášené pokoje. Tam kde v ní věřil, ale bál se jí propadnout. Miloval, ale nepřipouštěl to.
On...
Ten, který má zorničky pokryté šílenstvím. Šlechetně smeká klobou pod obdivem svých andělů. Sahá si na dnou, přesto je na výsluní. Tajemství, která se nesla v jeho krocích pokrývala lidi strachem.

Krok za krokem,
vstříc šílenství.
Cit skrývající za hrobem,
osvětlem vyhaslou svící.

V zahradě plné růží,
plouží se pod oparem lásky.
vystaven světu lží,
které si nahrává na nekonečné pásky.


Cožpak je nemožné milovat vzpomínku? Milovat mrtvolu! Nikoli pro její krásu, ale pro její slova. Pro její dech, pro její naslouchání. Společně šeptali do tmy. Tmy v níž se milovali. Dvě těla. Zvrácené? A láska..láska není zvrácená?

Na komodě nechal klobouk,
cuchá jí černé vlasy.
*na její nohy snáší se černý pavouk*,
a ústami dotýká se její dlouhé řasy.

Pod postelí leží podvazky,
jejich těla se zmítají v křečích.
Ne..už nejsou loutky..přestřihli své provázky,
unášejí se v proudu milostných řečí.


Ach. To já jsem ta mrtvola. Mrtvá, živá mrtvola. Miluji ho. Miluji šílence, s klouboukem. Jeho, jež žije ve svých představách. A věří..on věří.

(proč neexistuje?)..

Dva bezcitní ruku v ruce,
živí, mrtví milují se.
na pokraji rozkoše...
živí, mrtví milují se.

Mrtvé růže prachu..

22. ledna 2009 v 15:48 | Charlotta
Nepatrný záblesk v jeho čích, plápolaje na rozesmutněné tváři..
- zastrašoval všechny imaginární přátele, jejiž příběhy vraždí.

Smekal klobouk pod černým plátnem,
které padá pod tíhou nebeskýh temper,
brodící se blátem.

Usmrcoval svojí duši, před duší jinou.
Viděl ji, jak vytahuje ze svého nitra špendlík po špendlíku.
Bolí to. Však on vzpurně drtí duši svou..

Jeho posedlost se ztrácela v mlze,
kde ji polibkami žrali siví andělé
a rty si olizovali blaze.

Na polorozpadlé stěně se v monotónním kvílení..
...ploužili přízraci jeho strachu.
Mohlo to být jenom ze sna šílení,
ale jeho cit, podobal se prachu.


I on miluje...


V zaprášených pokojích,
hladí jí po tváři,
a vypráví jí příběhy ze snů svých,
kde mu srdce uzavřeli v žaláři.

Mluví svým medovým hlasem,
kdy je okouzlen láskou..
..a měsíčním sametovým jasem.

Sklání se k ní pod perutěmi černými ,
políbí ji na bledé rty,
žel v černé duši nezmizí ani s jeho mdlými pohledy.

Miluje ji,
i všichni jeho přízraci.
On do nebes volá..
"Už je jenom má.."..
i přes všechno...
on věří,
že je živá.

Nad mořem krve sladkobolně vzlyká.
Ve fatálním afektu,
své ruce k tělu křečovitě přimyká.

Drásá na kusy svůj mrtvými prožraný sen,
a nenávidí živé, kteří mu ničí pouhou víru jen.

Slušel by se název, že?

7. ledna 2009 v 20:10 | Charlotta


Spustit!!→


Je tu možnost,
tvoje víra…
Bojíš se říct dost,
závislost tvé srdce uzavírá.

Někdy je lepší nechtít,
ty víš.
Alespoň svůj život v rukou mít.
Mlčíš.

Mrtvý prášek iluze,
natáhneš, a ztrácíš se.
Topíš se v láhvi, nekonečné mlze,
a tvoje psyché v závislosti se teď veze.

Říci dost,
odhodit svět špín a zlosti.
Nad pokušením přejít most,
A sesbírat své mrtvé kosti.

Utopit svůj chtíč,
svým tepnám tepat zakážeš.
Od srdce odhodíš ten tajný klíč..
Svému tělu zemřít nakážeš.

Smrt je také způsob života,
Stříkačka v ruce pak…krátká odmlka.
s úsměvem procházet se mezi hroby,
za úsměvem skrývá se jen chtíč a zloby.


Prudká hranice mezi smrtí a životem,
Sny mezi lopatky bez rozmyslu zabodnem.
A víra?
Ta už dávno zmizela.


Nedoufáš v nový začátek,
To bylo dřív..ještě než byl propíchaných žil počátek.
Zabil jsi naději, víru v žití,
ano..je jednodušší hledat odpovědi v pití.


Možná máš pravdu,
říci "Sbohem" je jednodušší..opravdu!
Prostě odejdeš,
na hrobu máš ze stříkaček věnec.
Už nevěřím..vím, že to je konec.

x...

24. listopadu 2008 v 17:20 | Charlotta
Pomalu..propadat do temnoty,
pod víko rakve
na rtech jizvy od němoty.
Pak v tichu oči zamkne.

V očích popraskaný pohled zklamání,
vlasy v letu tiše šeptají.
Nevrátí se zpět,
je blízko smrti poznání.

Na hrob vyryje si *v zapomnění*,
a v růži jistá vášeň skrývá se.
pro ni, je to určitý druh snění.
Však srdce k zemi obrací se.

Probouzí jí dopad slz,
nad hrobem stojí, zvláštní.
Jako když kůl probodne se srdcem skrz,
svůj smutek, obváže si mašlí.

Ale skutečnost je mrtvá,
a strnulý pohled tomu přihlíží.
Sněhurce se teď podobá,
však princ na bílém koni nepřijíždí.

K jejímu loži teď přisedá měsíc,
a společně tu snějí.
V černém kruhu zabíjí se, běsníc,
a růže v uvadlou se mění..


 
 

Reklama