Labyrint duše

Kvílení.

19. června 2010 v 15:54 | Charlotta
...
Voní tu léto a svazky nádherných vzpomínek (ano už teď).
Vždycky zbydou alespoň vzpomínky. A má cenu balit je do papírků a vychutnávat si jednu za druhou.
A tak si říkám. Co mi zbylo?
Co zbylo z mých vzpomínek? Kamarádů? Lásek? Úsměvů a smíchu? Co zbylo z naší rodiny? A co vlastně zbylo ze mě?...

Nakonec zmizely i ty tři tečky.

A ty světy, ve kterých jsem našla sama sebe, mě nakonec zničili. Nebo pomalu a jistě ničí.
Věrní zůstaly jen knihy, klavírní instrumentálky(mimo jiné), pár listů papíru, litry kafe a zeleného čaje a nekonečné množství cigaret, marihuany a alkoholu.
A tu jedinou věc, pro kterou mělo cenu dýchat zničila moje zvědavost a nedočkavost. Klasicky.

Možná je to druh zoufalého štěstí. Možná všechen vítr najednou změní směr.
Tohle není skutečná bolest. Nemůže být. Byli jsme příliš mladí na to, abychom trpěli.

"Nenávidí Tě, protože ŽIJEŠ."
A mohlo by mi to být jedno. Ale ty rány byli asi moc silný. A jak můžu bojovat? Mám ležet v kaluži krve s Danielsem v ruce?

Jak staří přátelé na celý život romanticky mrkají a hihňají se cestou přes kontinenty, smutná chvíle zaplatit taxík. Sbohem. A uhánět zpátky do sebe.

Asi mi jen chybí to psychedelické jádro.

Nebo bych si mohla vzpomenout na to, kdo vlastně jsem.

....when will those clouds all disappear?

23. dubna 2010 v 23:05 | Charlotta
Kdy to bylo špatný? Musím se pousmát, kdy si vzpomenu
…Seděli jsme v tý naší oblíbený putice, se slzami v očích. Poslouchaly tóny skladeb, co se spolu s kouřem táhly u stropu a nikdo z nás nepoznal, že to jsou Stouni. Vykouřili jsme pár cigaret, oblíkli se a šli. "Angie….when will those clouds all disappear?"…Kdy?

A všechno to bylo strašně těžký. Každá tahle těžká chvíle, byla těžká úplně jinak. Ale všechny bolely skoro stejně, jedna víc, jedna míň. Když ztratíte důvěru těch, které milujete, pro někoho komu se věřit nedá.
Vystřízlivění a prázdný nic s tichem nad ránem. A to co má člověka naplnit, z něj udělá ještě větší chodící mrtvolu.

Pohled na holky v těžkých botách, upnutých kalhotech a tílkách...s ubrečeným obličejem, rozmazanou řasenkou a klepající se rukou, svírající poslední cigaretu. S křečovitým vdechováním kouřem, a zavíráním víček. Byli jsme to my. A vedle nás nedopitá láhev Danielse.


"Víš, v pondělí přišel a byl uplně mimo!"..

"Včera chytli Štálise, když jel přes Německo. Našli u něj nějakej pudr. Asi půjde k soudu. Takže teď nebudeme hrát."

"Přísahám, že to bylo po dlouhý době. Musel jsem s tím pomoc Štálovi, ne?!"..
"Včera volal Kejšovi, že TO potřebuje!"

" Víš, chtěl jsem jenom něco na probuzení!"..

"..Vždycky si říkám, že to bude jízda, a když se sjedu, říkám si, co jsem to udělal."..

"Miluju Tě!"..



....A tak típla to poslední cígo. Dopila.A zvedla se ze studený země.

...Natáhne ruku, a já mu z toho pomůžu. Ale feťáka...feťáka milovat nebudu.

Together

8. března 2010 v 20:32 | Charlotta
*Jsem nechutná narcistka, co sem pořád cpe svoje fotky..*


Chtěla jsem jen..

Mlčky ležet v mokrý trávě,
počítat hvězdy a údery srdcí našich,
problémy vydechnout s poslední cigaretou hravě,
a vyprostit se z úzkostných realit vašich!


Jenže to se dneska asi nenosí.

Tak šla sama, zapomenout vzpomínky. Sedla si na studený kámen a zapálila si. S pohnutkou kouřit co nejpomaleji a nejdéle, jak jen to půjde. S touhou nevrátit se.

Nejde zapomenout. Jde jen milovat. Kamarády.
To byli ti, kteří jí drželi vlasy nad záchodem.
Ti, kteří jí dali tu posldní cigaretu, i když věděli, že jí rozhodně nepotřebuje tak jako oni.
Ti, kteří jí volali, když se dozvěděli, že je nemocná.
Ti co jí půjčili bundu, i když už měla dvě na sobě, a pak stáli vedle, a třásli se zimou.
Ti, co když ji viděli odcházet, běželi za ní, hodili si jí přes rameno a běželi s ní zpátky.
......

......Jsou to ta jediná, nejčistčí závislost!

...O(d)padek...

27. února 2010 v 22:26 | Charlotta
*By me...a dej mi vědět až to zjistíš..*

O holce co chtěla víc, než mohla mít. Chtěla pochopení...

Řekni mi, že se moje tělo nerozletí na atomy.
Ukaž mi, že umíš vrátit čas než bylo všechno předtím.
Protože kamarádi vůbec nebyli kamarádi.
Že nejsem tak špatná, jak si "ti druzí" začínají povídat.
Zašeptej, že to všechno se vrátí. Ve střepech okamžiků.
-než začala plakat slzy, z nichž zůstavalo na tvářích "říkají Ti mrcho"..

Jen si jdu za tím co chci, co cítím, čím chci být plná.
Možná nevím co chci, jen si jsem jistá tím co nechci.

Odejdu v kouřovém oparu,
s ospalkami přátelství..
z jednoho prostého rozmaru,
neumím žít bez štěstí.

Přestala jsem věřit snům,
naučila se je žít,
vlít krásu všedním dnům,
a dýchání ruku v ruce si užít......


Asi je všechno špatně. Ale já jsem v tuhle chvíli, tenhle okamžik a vteřinu šťastná.

Jsem chuchvalec vlastních vjemů..
Jen se směju nevím čemu.

Mohu. Jsem.

7. února 2010 v 12:47 | Charlotta
*Protože mě baví fotit, i když jsem do teď
nepřišla na to, jak se to skutečně dělá..by me*

Svévolná, svéhlavá, netečná!...
A tak sklopila hlavu a uznala svoje chyby. Vykopala díru, na válečnou sekeru, s kterou si házeli s rodiči.
A rozhodla se vzdát té nejhorší drogy, kterou zná. Ne úplně, ale do jisté míry.
Chytla se za ruku s tím dreadařem, co je samý průšvih a namlouvala si, že tak bude šťastná.
Provdaná za pochyby..
Asi ne. Víš, já nevím. To je to moje, vevnitř, co mě zabíjí. Sežere to mě a pak i Tebe. Dám tomu ještě šanci, a budu doufat.
Posetá svárlivými památníky
slávy..
Kytaristi, zpěváci, bicmani, malíři....
První elektrické šílenství...
Vzplaň a odpusť...
-triumf lásky.
Oděná ve slunci..
Když mi bylo nejkrásněji, smála jsem se.
Když mi bylo nejhůř, smála jsem se.
Tam! A niky s tím nepřestanu. A oni to vědí.
neklidná v toužení..
Změnil se svět. Odešli lidé. Plakala jsem. Odcházela ve stínech.
Milovala přízraky. Ale ŽILA jsem.
umírá v horečce..
Zkouřená, s prasklou bránicí.
Opilá na otravu žalem.
Ale nikdy neodejdu skutečně.


.......A o prázdninách s kamarády na chatě. Volím sladkou amnésii..

Poháněna anonymitou flákače...

8. ledna 2010 v 22:40 | Charlotta
*Fotka ještě ze Silvestra...Mám jí ráda..
Procenta ztrát,
procenta smutku,
procenta štěstí.


A pak se jenom modlit, aby vzniklo kladné číslo.
Já neumím být taková, jakou mě chtějí. Nechápu to, čemu říkají život. Co pro ně znamená slovo rodina. Jen chci, aby to bylo jako dřív. Abych si nemusela zacpávat uši, před slovy jejich zklamání ve mně, abych nemusel zadržovat slzy, když mi vyčítají to, jaká jsem. Ale přes to všechno, já se nezměním.

Nechci hledat odpovědi, na otázky, jestli se s nima vyspím nebo ne. Pozastavit to v tom úseku, kdy se můžou přetrehnout a říct mi co nejhezčí věci a pak si to přetáčet dokola, a dál to nepustit. Znovu být zklamaná. Nenávidět je a přitom milovat.

Pod hromadu anonymních těl,
rozložím poslední zbytky myšlenek,
když masáž srdeční dělat jsi směl,
a nedýchali jsme bez skleněnek.



A budou další, co jim budu jen obližovat. Ale já nechci...

..Pod polštářem..

23. prosince 2009 v 23:25 | Charlotta
Až umře den. Zmořen v chladném náručí. Až cigaretový kouř sfoukne poslední svíci. Pak jazykem provedu zkoušku všech vyřčených klišé.
Jedním pohledem zbořím iluzi o realitě.
Obletím svět v jednom slově..
Vypiju poslední letní kapku deště..
Rozesměju odraz v zrdcadle..

Až jednou pochopím tenhle svět. Až otevřu oči a budu vědět co mě čeká. Až se mi nohy přilepí pevně k zemi. Pak budu radši mrtvá.

...Toužím projít všechna zákoutí,
kde se schovávají skrýše. Ty skrýše, které mají umělci, kde nápady poletují a stačí si je jen chytit. Kde se schovají a prožijí si ten svůj svět.

...............

Stav opilosti. Stav bez bolesti. Stav zvrhlosti. A pak, že to není poetické..


Nikdy jsem nevěděla kdo jsem.
S každým východem slunce se ve mě budí něco, co chce žít. Něco jiného. Něco co touží po nových obzorech.
Já nemůžu nikam patřit a přesto mám tolik milujících přátel.
Já zkrátka miluji svůj život!..

......Sedět v kruhu, uprostřed,.....
......kolem poletují halucinace.....
.....Jazykem najít srdce střed,.....
.....a zažívat extáze bez konce.
....

Naučís mě šlukovat vzduch?..

7. prosince 2009 v 20:02 | Charlotta
"Je to víc než zvyk
Jsem víc než narkoman.."


1..

2..

3..

Umí být šťastná. Tvářit se tak. Smát se tak. A snad i občas jsem. I přesto všechno. Přes ten kouřový opar tam mezi nima, co mi bere kousky srdce. Přes ty jejich drogový večery, co tak strašně píchaj u srdce, protože si je nechcete nechat zničit. Přes ty hloupý kecy o lásce, přes tu celou banalitu mých myšlenek.

A nikdo neví jak to bolí. Krade vzduch a krátí žíly. Když ti nejbližší skočí do toho Titaniku se zúženýma zorničkama. Nejdřív je to v pořádku, jsou to jenom pomluvy co tak pálí na jazyku. Jen, když přijde doznání..je to takovej pocit, jako je bodnutí nože. A když se chcete svěřit, a "kamarádky" vám odvětí, že se to dalo čekat u takových feťáků. A víte co vám řeknu, ne nedalo. Protože to oni mě podrželi, když bylo zle. Protože to oni mě v noci přikrejvali. To oni byli ty, kteří mě obejmuli a řekli, že mě mají rádi.

Ale byla jsem to já. Ta, která chtěla žít život "Sex, Drugs & Rock 'n' Roll".

Válet se na zádech, řvát smíchy, šťastní ve vině svého šílenství..

Cyhtit se za ruce a protancovat se k neděli.Co si chtěla vyskákat duši a vykřičet hlasivky. To já. Tak to mám...

S posledním otazníkem, udušeným na konci věty,
s pocitem viny a úsměvem s bláznovstvím.
Poslední nádech a nárazy slz za zvuku kastaněty,
s palčivou vírou nad opravdovým přátelstvím.

Na krásu anarchie ódy pět,
usínat s kytarou za hlavou.
Za vůní banalit prchat smět,
a celý život být tou samou.

Cigareta zašlapaná do dlažební kostky,
injekční stříkačky za počmáranou zdí.
S existencí zůstaly jen srdci drahé trosky,
s každým vpichem za nesnesitelnou lehkostí.



You are the lizard queen..

17. listopadu 2009 v 19:23 | Charlotta
Mám toho spoustu napsanýho. Zase jsem s tím začala. Jednou to sem dám. Snad brzy. Úryvky života na jedné hromadě. Ve verších. Možná to má i smysl.
→Ano..narcismus se nedá léčit. A ironie jakbysmet..

A k tomu titulku. To pro mě napsal kamarád písničku. A ano-ta ještěrčí královna má jistou spojitost s Jimem Morrisonem..
______________________________________________

Jsem jediná, která má pocit, že všichni okolo jsou tak nějak kulturně deprivovaní? Já nevím. Snad jen, má to moc. Smát se s těmi pacifistickými a anarchistickými bohémy co vyznávají věčný chaos.

Neustále miluji a zároveň mě děsí ta dlouhá mlhavá rána s vibrujícími konečky prstů, zcuchanými vlasy a s duší na konci rtů. A to šílený uvědomnění si to s jejich poslední cigaretou. Pak obvykle začne pršet. A v tom není nic geniálního. Když do úsměvů začnou padat kapky deště a rozmáčí vám všechny myšlenky. A ne že by na nich záleželo, když jsou rozpitý tak stejně znějí líp. To se jimi totiž nemůžete udávit. A pak začnete tancovat. Jo! No..viděli jste někdy vílu v gládách?
Za konečky vlasů se pověsíte ke hvězdám a řešíte tu absurditu a banalitu lidského bytí. Na tom přeci není nic zvláštního. Dneska nemusíte stoupat ani moc vysoko. Pouličního lampy svítí taky dost jasně. A je fajn ostatní lidi děsit tím, že jste spáchali "sebeoběšení" (nezapomenu na ten Tvůj výraz ve tváři, když jsi to řekl). Ale znáte to- hvězdy jsou hvězdy.
Pak spadnout dolů. Letět. Křičet. Smát se. Polykat vzduch a chytat ranní rosu do dlaní. A z pod nechtů si potom vyndáte kousky mléčné dráhy, zabalíte je do balícího papíru a ostatní z nich budou mít velkou radost. Jo! Někdo tomu říká pocit štěstí, nebo podobně.

Taky jsem vám chtěla ještě sdělit, že můj život se ubírá zvláštním směrem. Ech, teda..jestli se vlastně ubírá. Začíná mi to připomínat nějakou psychotickou a ospalou parodii na jekési "enfant terrible" dnešní doby. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale nedá se říci, že by se mi to líbilo. Jo. Jeden velkej trip. A pak se probudím a zjistím, že jsem mrtvá. A to by vážení nebylo vůbec k zahození!

"Mother! Yes son? I want to kill you! Father! Yes? I want to...

6. listopadu 2009 v 20:04 | Charlotta
*Vocas-..stejně tu fotku zbožňuju..*
Nanávidím ty bodavé pohledy skrz prsty co zabíjí. To jejich "ježíš, s kým se to kamarádíš?", "Stamina? To myslíš ten pajzl?". Když chcete křičet, že ty lidi zkrátka milujete a ztratíte hlas při jejich "vždyť jsou to jen prachobyčejní feťáci!"..Nechte mě. Nechte mě užít si tu mojí rebélii, ten můj svět, jejich smích a jejich jinost. Protože to je to, čím poslední dny dýchám.


Nechte mě bořit ruce do spleti dredů a zcukrovaných čír...
Nechte mě utápět se v nesmyslných konverzacích plných krásných slov...
Nechte mě sledovat jejich pohledy sktz sklenici od piva...
Nechte mě odletět ke stropu plného cigaretového kouře...
Nechtě mě ztratit se v krabičce od Lucky Strike...
Nechtě mě užít si tu smrtelnou závislost na těch lidech..
Nechte mě žít...

Strach. Strach z toho, že to najednou všechno zmizí. Že bude minuta, která bude promarněná. Že najednou odejdu přidušená vlastníma slzama. A já si chci myslit, že to neskončím, že prostě nemůže. Že zůstanou chvíle, kdy se prostě všechno točí kolem vás a tak necháte tu svojí egocentrickost čouhat z očí.

To jsou ty chvíle, co zůstali na té naší ulici někde v rozsvícené lampě.
Chvíle uvázané kolem krku.
Chvíle, které s hrdla vyletí uprostřed hlasitého smíchu.
..vzpomínky, co se nedají zapomenout.
..jejich příběhy, které bych chtěla poslouchat celé dny.
..o to jaký to bylo..ty vzlyky uvězněné v injekčních stříkačkách a modlidby, že už nikdy víc.

Zkrátka to miluji. Je miluji. A ať si o mě ostatní myslí co chtějí..
"Proč řešíš ostatní?!"
"..Já..já nevim!"
"..Oni Ti můžou bejt jedno. Oni se ztrácí uprostřed prázných vět. V alkoholu v tvojí krvi. Ty jsi ty. Ty to víš nejlíp. Tak žij tak jak chceš. Protože ty můžeš všechno....a na ně zapomeň!"..(Nimfik)

A ať my ostatní neříkají jací jsou to špinavci. Ať mi neříkají, kdo jsem já. Ať mi neříkají o čem je život a jak mám žít.
Ano! Jsem silně závislá na těch lidech. Na životech, které žijí, na jejich smíchu a hlasech....

jsem závislá na svém životě!

Just another happy junkie...

18. října 2009 v 19:56 | Charlotta
K zbláznění miluju tu (ne)zamilovanost. Tu vyrovnanost všech kolem. Nás dvou. To, že jsme na tom konečně stejně. Že mám jasno. Že je to zase o kus jednoduší. Stojím na nohách a vím, kde je zema kde je nebe. Držíc se za ruce mých přízraků. Jako když to přeženete s opijem...to ty makovice, to ta láska. A pak je klid. Srdce rozebraný a zase jednou klidný sny. Jen ten pocit štěstí s nima zůstává.


Zkouřená a opilá. Zkouřená obláčkama vzduchu, který vycházejí z úst... Opilá tím vším..světem, co tu je.
Ty dny volna. Dny, kdy vás ráno probudí řev Ac/Dc a vy pomalu otevíráte oči slepený řasenkou. Do očí vás praští černobílej obří plakát Led Zeppelin, Boba Marleyho a celá zeď plakátů z koncertů. Do nosu vás uhodí závan cigaret. A tak se snažíte si sednou...A ruce vám ujedou po flaškách od piva a vysypaných popelníků. A vám je jasný, že nejste doma. A to jsou ty šílený rána a s tím to brutální všechno. Spící všichni, všude kolem...a jednohlasný chraplavý "ech..brý ráno.."...Ranní krabičky Lucky Strike a místo pasty Zelená. Ne. Toho už se nezúčastňuji, pro mou nekonečnou averzi k tomuhle pití (Bí, jistě ví..)..

Po kapkách deště vyskákat až tam, kde létají ptáci. Na jejich křídlech vyletět až tam, kde svítí hvězdy. A tam si sednout a chvíli nedýchat. A pak zase spadnout dolů, protože tady je přeci nejkrásněji. Pro tu neskonale složitou jednoduchost, pro ty (ne)city, pro tu vůní podzimu, pro tu vůni přátel a pro jejich neřesti...
..pro ty vzpomínky..a protože každý den umí být takový..

Kind of buzz that lasts for days....

9. října 2009 v 16:47 | Charlotta


Ty paprsky slunce co kreslí na tvář. Groteskní chvíle, u nichž si prostě nemůžete pomoci, protože to přání zastavit čas je silnější a silnější. Dětinské touhy, zašlapané do dlažebních kostek. Ta láska s nezkrotnou touhou a nemotorným chtíčem. Velkolepá, avšak skromná přání vypuštěné z úst skrz tichou ozvěnu. Rozklepané prsty, co vyťukávají ty svoje potenciální epitafy. Nekonečná touha někam patřit. Lidé, kteří odhodili injekční stříkačky a naučili se víc vážit vlastních a opravdových přátel. Lidé, kteří zase zvedli hlavu po ztrátě milované osoby. Protože i ty jizvy se zahojí. Tak to je a bude.

A oni vám pak chtějí říkat, jakej je život!


Za těmi knížkami, co pro mě znamenají svět schovám svoje skutečné já. Nebo jen tu část. Protože teď nevím, pro jaký svět žít. Protože já jsem součást všech těch mým bezměrných mimorealit. A ty miluji. Jenže pak přijde ta vysněná realita. Skutečná. Tak šťastná.
Tak jako si nepřiznám, že i já se můžu zamilovat. A že to očekávám i od toho nejposlednějšího, i když stojí v čele. A na chvíli mi je je jedno, že pro ostatní budu ta divná. Ošklivě divná. Jenom proto, že nejdu slepě za jejich názorem. Že mám ten vnitřní pocit, že stojí za to abych jednou bojovala, abych se řídila tím, co cítím. Aspoň nachvíli bez otázek a pochybností. A mnohem jednodušší je žít tím stylem sex drugs and Rock 'n' Roll...Jenže to se nezmění...

jednou...

..My heroin..

16. září 2009 v 20:55 | Charlotta

A smile of joy arrives in me
But sedation changes to panic and nausea
And breath starts to shorten
And heartbeats pound softer
You won't try to save me!

_________________________________________



Vymačkala jsem svoje srdce do sklenice od piva v jedný zapadlý putice a čekala kdo se napije. Nechala svět točit kolem mě, když jsem s provinilým výrazem stála pod výčepem...
Myšlenky vyfoukla zmačkaný v kouři od cigaret. A zase se jednou nadechla. Do zásoby.

Z krabiček od cigaret,
chtěli jste postavit vež ke hvězdám.
do jednoho pohledu se vešel svět,
svět, kterýho se nikdy nevzdám..


Když není jeden ani dva. Když se ztratí konce vět. Někde v obálce máte schovaných pár vykřičníků a otazníků. Jenže, k čemu to je, když nevíte kdy je použít. A hlavně na koho..Když nevíte co je správný a co ne. Nehty zarytý do kusu srdce, protože to je ta láska, ne? A pocit, že jsem konečně našla to co jsem chtěla. Euforie a štěstí. A přitom o tomhle světě vůbec nic nevím...

Sex, drugs and rock n roll...

konec. tečka..

..Vykřičeno..

6. září 2009 v 20:20 | Charlotta
Někdy je lepší nechtít. Držet se za ruku se zavřenýma očima a prostě jít. Někdy je jedno kam. Bez výčitek, bez slz a hysterických scén. Jen se držet a mlčet. Jenže, někdy ty oči prostě otevřete dřív než jste měli. A svět zmizí. Zmizí i ta ruka co vás vedla....
...jen vy a neuhasitelný monolog pln prázdných vět. To se tak někdy stává...
A já s myšlenkou na Tebe křičela zas a znova.."Oh sorry baby, sorry baby..but i live rock"n"roll.."...a hledala se v tom.

..Když princezny strhnou šaty a vpustí si do žil trochu tý svobody a zvrhlosti. Srdce rozfouká všechny použitý stříkačky a život jde dál, i když o tom víte. To nic, je to jenom ta jejich osobní rebélie.
..A tak slzy spolknou rozmazaný písmenka se šťastným koncem.

A ze života vám začnou mizet všechny věci a lidi, na kterých jste si tvořili tu svojí neskrývanou závislot. A najednou má být všechno jinak, a ostatní se diví, že nejste šťastní. Ale já prostě nemůžu. Protože svět, do kterého jsem patřila se po kapkách vlil do moře...Já jen, nebudu tam patřit a nebudu je milovat...a snad jsem ráda. Protože pořád jsem ještě zaseklá někde na prázdninách.

Když víte, že stavy podnapilosti a zkouřenosti vám (ne)pomůžou. A vždycky se cítíte děsně provinile. Když uleháte do postele s myšlenkou, že ráno vám bude zle. Když si mozek necháte vypláchnout metalem a aspoň na chvíli jste hluchý.

Připadám si jako předávkovaná Placebem..(ach ta síla sugesce)..A v slzách utápím zjištění, že i ten pseudocit pro psaní mi pomalu mizí z prstů. Když hledám v milionu rozepsaných článků. Sentimentální básně, kterým nedovolím vlít tu sílu slov...

..Zaseklá někde tam, kde jsem skoro doma..

19. srpna 2009 v 21:32 | Charlotta
Už jsem to pochopila. Po tý buchtě, po tý bábovce co jste upekli. Po tom..za dvě hodiny to přišlo. Já jsem chápala jak se cítí lidi, co jsou blázni. Umělci co slyší hlasy. Hlasy co jim šeptají. Hudebníci, co slyší hudbu...
..V tu chvíli...
Já byla umělec na smrtelný posteli.
Byla jsem schizofrenik s paranoiou v očích.
Byla jsem neurotik s rozklepaným úsměvem.
Byla jsem hlavní postavou ve špatným hororu.

Ale já byla na cestě do mě. Do kostí, do krve. Do duše. Já to nevěděla. Já jsem prostě měla halucinace, protože jsem toho snědla moc.
Ale já viděla všechny svoje já. Zní to šíleně, já to vím! Ale stály tam. A já lítala do jednoho a pak do druhýho. A viděla...sledovala jak se mění svět. A přitom jsem měla výpadky paměti.
....probudila se druhýho rána. S nepřekonatelnou bolestí celýho těla. A po kousíčkách si složila co se stalo. Bylo to jako náraz. Bum!-kus včerejška. Po obrázkách. Ale já to viděla. Já se tak cítila. Já jsem lítala...a měla strašnej strach. Protože jsem měla vidiny. A ty vidiny byli moje básničky...a já zjistila, že z nich mám panickou hrůzu.

______________________________________
______________________________________

Víš..ne. Já to neumím. Nedokážu milovat jednoho. A Tobě je 19, jsi velkej kluk. A to samý chceš odemě. Abych byla velká holka. Jenže mě je 15, a já neumím být dospělá. Chovat se tak. Já nechci, chápeš?...A to je zlý. Zase je to zlý..

Ale já jsem byla šťastná. Včera v noci...Víš, tam je to jiný. Tam se tančí kolem altánku a všichni mluví. Všichni poslouchají. Oni to umí. A já jsem byla strašně ráda, že ty tam nejseš.

Fík..a jeho odhodlání. Jeho nekonečný žvatlání o ničem. Když ono je to tak jiný...
Zigi...On a jeho úsměv. On a jeho dokonalá nedokonalost. Nekonečný charisma od piva až k fotbálku. Tam je konec světa!
Patrik..On sedí a poslouchá. A dívá se tím pohledem, kterej chcete vidět. On vám říká samý hezký věci. A ty věci..to nejsou krásný lži. On to myslí upřímně. Je to pravda. Ty modrý oči...
Ječák..On a jeho..jeho všechno. U všech kluků najdete v pohledu aspoň trochu něčeho, co vám ukáže tu jeho citlivost. Ale on se dívá a svlíká vás pohledem. Ale není to jako u starých pánů, kdy se u toho ošíváte a máte blbej pocit. Ne. Tohle je jiný. A pak přijde na řadu úšklebek. To není úsměv. V tomhle je víc...A pak se vám podívá do očí jako by chtěl říct, že tohle není on. Že tohle bude jenom maska, ale on sám tomu nevěří...
A další tucet takových...na kterých si pěstuju tu vzácnou feťáckou závislost.



..A když jsem se tam točila na tý židly u baru...já jsem byla šťastná.

Zabila ji padající hvězda..

17. července 2009 v 10:53 | Charlotta
..A bylo dobře. Opravdu. Tak nějak zvrchu. Jak jsme všichni vypadali šťastně. A co já vím, asi jsme i byli.
A pak přijde to neskutečné rozdělení osobnosti. A lituji těch chvílí. Po včerejšku bych se nejraději ztratila. Utekla a nechala za sebou jenom prázdno. Dopis na rozloučenou pošlu po vodě. A písmenko po písmenku ze ztratím, utopím, rozpiju.
Jednou bych chtěla vědět, že to co dělám, dělám dobře. Že nebudu litovat. Litovat činů. Prostě jsem to nezvládla. Pořád to nezvládám. Nezvládám vlastní myšlenky a to všechno. Už ani nedokážu nic napsat.
A já už nechci. Nechci usnout ve spleti dredů, zkouřená. Utopit se v láhvi peprmintky. Nechci.
..Kdysi jsem to napsala. Bez uvážení těch slov. Byl to ideál. Ideál představ. Ten co zabíjí. Byla to sebevražda. Zabil sám sebe. A tak jsem ztratila i ideály. Výměnou za poslední nádech, možnost, lepší svět. Snad. Ale tak to možná vůbec není. Nic není tak jak by mělo, jak bych chtěla, aby bylo.

Přemýšlela jsem. Že ten poslední nádech...já se nadechnu. A budu křičet. Bez ozvěn, bez odpovědí..jen křičet. A pak budu naštvaná, že jsem ho takhle promrhala. Tak jako všechno..

..Píšu hrozně. Píšu blbosti...promiňte..

A nikdo mi nevěří, moje vzdušný zámky u dveří..

7. července 2009 v 21:56 | Charlotta
mimo:..Je to jako " Plesk..a ...báác!"..

Magórie co se táhne ze všech těch flašek a možná i ze smíchu. Ta magórie co rezonuje všechny vrahy, všech našich snění. S pláčem si vydupu špendlík..víš, ten špendík co praskne tu bublinu nad mojí hlavou. A já už nebudu přemýšlet a hledat pocity všech ostatních, abych zjistla..co si o tom sakra myslí? Jestli je to správný. Ne není. A co jako?

....Nebudu přemejšlet o tom, jakej život doopravdy je. Protože do ztrátů a nálezů se pro moje iluze nebudu vracet. Už ne. Já odletím na třech tečkách. Bez vykřičníku. Bez otazníku. Chtěla bych věřit. Věřit, že to tak vyjde. Že stačí držet za ruku. Jenže víš...i euforie zmizí. A..u mě mizí spousta věcí a pomerně často. Někdy dřív, než se s nimi smířím. A za tohle ta magórie nemůže.

zafixováno:"Tváříš se, jako kdyby láska mohla existovat bez hvězd!"

..Jenže mě zrovna teď chybí i ty tři tečky...

(...a tak zůstanu mezi jejich nenávistí a pomluvami. Jen je mi to jedno. U vás milé slečny, jsem to čekala mnohem dřív. *tleská*)

..A pak je ticho. A pak je smích...

29. června 2009 v 18:57 | Charlotta
...Tess. Ještě jednou promiň. Za to, že jsem to nedokázala vysvětlit. Za to, že jsem jaká jsem. O Tebe já nepřijdu..to nedovolím..na to Tě mám moc ráda..

Jsou prázdniny. Já mám v hlavě vybíleno. Nenapíšu nic inteligentního. Jsem plná nečeho..a nechci vědět co to je. Na to se moc bojím. Tak je to lepší.
Už zase pití. Už zase oni. Už zase to všechno. Já..nemůžu si pomoc. Miluji to. Miluji je. Od bodu nula do nekonečna!...Jiný už to nebude. Jsme MY a svět neexistuje. Je něco, a my v tom. A je to šílený..

A já nevím nic. A tak dávám fotky. A nedivte se, neděste se...

Zafixováno..

23. června 2009 v 20:23 | Charlotta
Dejme tomu, že žije osoba. Osoba s duší krvelačně morbidní, srdcem zvrhlým, myšlenkama co se zachytávají na pavučinách....a s křídly..ať jsou černý, nebo bílý. Jsou...

Ty víš, jaký to je poslat svět do prdele. Chvíli civět, a pak říct.."ne"..Ty víš, jaký to je bejt jiná. Jaký je být černá. Jak težká je ignorace jistých jedniců, jak se nejde smát. Jaký to je, když Ti dojde tuš. A ty máš namalovaný jenom sny..a u reality není nic. Ani blbej skic. Když prostě realita chybí...existují jen sny, po kterých Ti šlapou.
Když se hledáš za stránkama knih. Každej den, při dešti a opiu. Když nejde dejchat. Když srdce tluče, jenom protože musí, pro existenci. Jinak je tam prázdno. Ticho a tma. "Sama v temnotě...smích navždy přikryje moje stopy."
A kolem se točí baletky s maskama. V růžových sukních a klaunským nosem. S přetvářkou v choreografii.

Jenže, život umí být i krásnej. Poskládám jej, ty ho vybarvíš. Spojený proti nudě života, napořád. Tohle se nedá zničič. Špatný věci prostě zůstavají. Tak jako my. Jedna pro druhou..Tak jako "Najdi a znič"..Tak jako ten bezpočet špatných nápadů, plánů a snů. Tak jako naše smrti..

Ty víš, jaký to je smát se věcem, co ostatní nechápu.
Ty víš, jaký to je....
Jaký to je.......být Brigitte!

Tainted..

21. června 2009 v 20:18 | Charlotta
Moje papírový srdce promáčel alkohol, rozšlapalo pogo a rozfoukal kouř z cigaret. Byla to ta nenádhernější noc za poslední dobu. S lidma, který jsou jaký jsou. A s mým bratrancem..

S jeho dechem na krku, doteky jako stigmata. Vlastně je mi uplně jedno.
V závislosti na podnapilém stavu, kdy zmizí poslední zbytky pudu sebezáchovy, když jsou hvězdy na zemi, když má stát čas.
Kdy je všechno jedno. Kdy jsou všichni jedno. A utekli jsme, lehli si na cestu, kouřili, pili a smáli se.
Pak se vrátili...a jeden druhýho nechat zvát na panáky. Všichni pro všechny..

Bez rozloučení odjet se slovy..tak je to lepší. Vrátím se..

A brzy bude další...a budou tam všichni...a vrátíme se v čase, jen po cestě kupředu.

 
 

Reklama