Prosinec 2009

..Pod polštářem..

23. prosince 2009 v 23:25 | Charlotta |  Labyrint duše
Až umře den. Zmořen v chladném náručí. Až cigaretový kouř sfoukne poslední svíci. Pak jazykem provedu zkoušku všech vyřčených klišé.
Jedním pohledem zbořím iluzi o realitě.
Obletím svět v jednom slově..
Vypiju poslední letní kapku deště..
Rozesměju odraz v zrdcadle..

Až jednou pochopím tenhle svět. Až otevřu oči a budu vědět co mě čeká. Až se mi nohy přilepí pevně k zemi. Pak budu radši mrtvá.

...Toužím projít všechna zákoutí,
kde se schovávají skrýše. Ty skrýše, které mají umělci, kde nápady poletují a stačí si je jen chytit. Kde se schovají a prožijí si ten svůj svět.

...............

Stav opilosti. Stav bez bolesti. Stav zvrhlosti. A pak, že to není poetické..


Nikdy jsem nevěděla kdo jsem.
S každým východem slunce se ve mě budí něco, co chce žít. Něco jiného. Něco co touží po nových obzorech.
Já nemůžu nikam patřit a přesto mám tolik milujících přátel.
Já zkrátka miluji svůj život!..

......Sedět v kruhu, uprostřed,.....
......kolem poletují halucinace.....
.....Jazykem najít srdce střed,.....
.....a zažívat extáze bez konce.
....

Naučís mě šlukovat vzduch?..

7. prosince 2009 v 20:02 | Charlotta |  Labyrint duše
"Je to víc než zvyk
Jsem víc než narkoman.."


1..

2..

3..

Umí být šťastná. Tvářit se tak. Smát se tak. A snad i občas jsem. I přesto všechno. Přes ten kouřový opar tam mezi nima, co mi bere kousky srdce. Přes ty jejich drogový večery, co tak strašně píchaj u srdce, protože si je nechcete nechat zničit. Přes ty hloupý kecy o lásce, přes tu celou banalitu mých myšlenek.

A nikdo neví jak to bolí. Krade vzduch a krátí žíly. Když ti nejbližší skočí do toho Titaniku se zúženýma zorničkama. Nejdřív je to v pořádku, jsou to jenom pomluvy co tak pálí na jazyku. Jen, když přijde doznání..je to takovej pocit, jako je bodnutí nože. A když se chcete svěřit, a "kamarádky" vám odvětí, že se to dalo čekat u takových feťáků. A víte co vám řeknu, ne nedalo. Protože to oni mě podrželi, když bylo zle. Protože to oni mě v noci přikrejvali. To oni byli ty, kteří mě obejmuli a řekli, že mě mají rádi.

Ale byla jsem to já. Ta, která chtěla žít život "Sex, Drugs & Rock 'n' Roll".

Válet se na zádech, řvát smíchy, šťastní ve vině svého šílenství..

Cyhtit se za ruce a protancovat se k neděli.Co si chtěla vyskákat duši a vykřičet hlasivky. To já. Tak to mám...

S posledním otazníkem, udušeným na konci věty,
s pocitem viny a úsměvem s bláznovstvím.
Poslední nádech a nárazy slz za zvuku kastaněty,
s palčivou vírou nad opravdovým přátelstvím.

Na krásu anarchie ódy pět,
usínat s kytarou za hlavou.
Za vůní banalit prchat smět,
a celý život být tou samou.

Cigareta zašlapaná do dlažební kostky,
injekční stříkačky za počmáranou zdí.
S existencí zůstaly jen srdci drahé trosky,
s každým vpichem za nesnesitelnou lehkostí.