Říjen 2009

Bitch.

27. října 2009 v 14:32 | Charlotta |  Ta obyčejná
Ne. Neumím vrátit čas. A chtěla bych. Změnit celou tu hru na punkovou princeznu. Lolitu. Tu oblíbenou milovnici. Možná by to stejně nic nezměnilo. Zkuste jim vysvětlit, že tohle nejste vy. Byla to jen maska. A já se cítila nezranitelná. Ale ničila jsem samu sebe.
Jeden vykřičník a patříš sem!
Jedna cigareta a zkazí Tě!
Jedno pivo a miluješ to...a to je to nejhorší.

Chtěla bych teď prostě odejít. Otočit se na patě a neohlídnout se. Jenže já se ohlídla. A viděla jsem je všechny a tak jsem se vrátila a zase si sedla na tu židli pod tím pop-artový pseudouměním. A zůstala.

Jsem děvka. Dovolila jsem se zamilovat. A dostala jsem na vybranou. Ale netuším jestli tu mou odpověď nepřikryla jeho opilost. A tak to skončilo. A jsou chvíle kdy se s tím neumím srovnat. Kdy jim nedokážu říct, že se něco děje. Že on (č.2) je opravdu hajzl. A já nebrečla, protože by skončilo něco, co podle mě ani nezačalo (což je právě vedlejší), ale protože jsem byla zklamaná tou druhou částí jeho osoby. Ne. Já jsem ho nemilovala. Ale chtěla jsem ho teď mít ráda jako kamaráda. Tak se budu tvářit, že se nic neděje, a nebudu mu nic vyčítat. Nepotřebuju ho. Teď ne. Protože teď je tu ten třetí. Ten z nich nejlepší. Ale on vlastně není. Někam se vypařil, a já taky. Smutný...


Výkřiky zabité přejetím prstů o struny.
Rozbité srdce vhozené do urny,
sny čekající na popravu,
studené tělo, co umřelo na otravu.

Na otravu všedním světem,
umřelo s posledním letním květem.
Za noční oblohou, kde se luna skrývá,
tam leží, nehýbá se a přeci pořád dýchá.

To ten svět čire anarchistický,
sny, co jsou najednou tak realistický.
Chce umřít po boku umělce,
naučila se milovat lidi bez srdce.

Pohledy uvězněné v zaprášených obrazech.
Pocity co se lesknou v nočních odrazech,
polibky co leží na dně krabičky od rtěnky.
výdechy plující do Tvé milenky.

Tam zůstanu.....


Ať chci nebo ne...

Just another happy junkie...

18. října 2009 v 19:56 | Charlotta |  Labyrint duše
K zbláznění miluju tu (ne)zamilovanost. Tu vyrovnanost všech kolem. Nás dvou. To, že jsme na tom konečně stejně. Že mám jasno. Že je to zase o kus jednoduší. Stojím na nohách a vím, kde je zema kde je nebe. Držíc se za ruce mých přízraků. Jako když to přeženete s opijem...to ty makovice, to ta láska. A pak je klid. Srdce rozebraný a zase jednou klidný sny. Jen ten pocit štěstí s nima zůstává.


Zkouřená a opilá. Zkouřená obláčkama vzduchu, který vycházejí z úst... Opilá tím vším..světem, co tu je.
Ty dny volna. Dny, kdy vás ráno probudí řev Ac/Dc a vy pomalu otevíráte oči slepený řasenkou. Do očí vás praští černobílej obří plakát Led Zeppelin, Boba Marleyho a celá zeď plakátů z koncertů. Do nosu vás uhodí závan cigaret. A tak se snažíte si sednou...A ruce vám ujedou po flaškách od piva a vysypaných popelníků. A vám je jasný, že nejste doma. A to jsou ty šílený rána a s tím to brutální všechno. Spící všichni, všude kolem...a jednohlasný chraplavý "ech..brý ráno.."...Ranní krabičky Lucky Strike a místo pasty Zelená. Ne. Toho už se nezúčastňuji, pro mou nekonečnou averzi k tomuhle pití (Bí, jistě ví..)..

Po kapkách deště vyskákat až tam, kde létají ptáci. Na jejich křídlech vyletět až tam, kde svítí hvězdy. A tam si sednout a chvíli nedýchat. A pak zase spadnout dolů, protože tady je přeci nejkrásněji. Pro tu neskonale složitou jednoduchost, pro ty (ne)city, pro tu vůní podzimu, pro tu vůni přátel a pro jejich neřesti...
..pro ty vzpomínky..a protože každý den umí být takový..

Kind of buzz that lasts for days....

9. října 2009 v 16:47 | Charlotta |  Labyrint duše


Ty paprsky slunce co kreslí na tvář. Groteskní chvíle, u nichž si prostě nemůžete pomoci, protože to přání zastavit čas je silnější a silnější. Dětinské touhy, zašlapané do dlažebních kostek. Ta láska s nezkrotnou touhou a nemotorným chtíčem. Velkolepá, avšak skromná přání vypuštěné z úst skrz tichou ozvěnu. Rozklepané prsty, co vyťukávají ty svoje potenciální epitafy. Nekonečná touha někam patřit. Lidé, kteří odhodili injekční stříkačky a naučili se víc vážit vlastních a opravdových přátel. Lidé, kteří zase zvedli hlavu po ztrátě milované osoby. Protože i ty jizvy se zahojí. Tak to je a bude.

A oni vám pak chtějí říkat, jakej je život!


Za těmi knížkami, co pro mě znamenají svět schovám svoje skutečné já. Nebo jen tu část. Protože teď nevím, pro jaký svět žít. Protože já jsem součást všech těch mým bezměrných mimorealit. A ty miluji. Jenže pak přijde ta vysněná realita. Skutečná. Tak šťastná.
Tak jako si nepřiznám, že i já se můžu zamilovat. A že to očekávám i od toho nejposlednějšího, i když stojí v čele. A na chvíli mi je je jedno, že pro ostatní budu ta divná. Ošklivě divná. Jenom proto, že nejdu slepě za jejich názorem. Že mám ten vnitřní pocit, že stojí za to abych jednou bojovala, abych se řídila tím, co cítím. Aspoň nachvíli bez otázek a pochybností. A mnohem jednodušší je žít tím stylem sex drugs and Rock 'n' Roll...Jenže to se nezmění...

jednou...

Stamina..

3. října 2009 v 22:11 | Charlotta |  Ta obyčejná



Protože teď to bylo konečně jiné. Krásnější, lepší a to moje vysněné. Nikdy bych tomu nevěřila, snad jen doufala. A já zase měla to co jsem chtěla. Vždycky to tak je. Tam ano. S podledním tahem jejich vůně z cigaret, s posledním lokem, pod kterým se prolamují kolena, a s tím konečným úsměvem a flegmatičností (protože svět se točil a točit se bude dál). - Protože to je to co je skutečné. A ta opravdovost je to, co mi dává křídla. A já vím, že jednou poletím...


Protože já jednoduše miluji ta barevná číra.
Protože oni mě poslouchají a vědí co říkám.
Protože když jednou uvidítě svět jejich očima, už se nechcete probudit do těch svých...
Mám ráda ty opálený stoly a ty nejpohodlnější lavice, všechny ty tóny co se tam linou z repráků, ty bezprostřední konverzace, všechny ty steely pod stolem..ten kouř u stropu a hlavně JE.

Mám ráda ty jeho červený kostkatý kalhoty a modrý oči. Jeho hlas a jeho ruce.
A nikdy nezapomenu jak jsme Tessy stály, a pozorvali je. Jak se nám prolamovali kolena a vedly jsme perverzní řeči.

A jednou bych chtěla, aby to všechno nekončilo poslední hvězdou na nebi. Abych dokázala milovat i ve dne. A aby to bylo všechno mnohem jednoduší..

...ale i tak...jsem šťastná...(protože mám ten svět, kterej jsem chtěla..)

Omlouvám se za nesmysly...xD