Září 2009

..My heroin..

16. září 2009 v 20:55 | Charlotta |  Labyrint duše

A smile of joy arrives in me
But sedation changes to panic and nausea
And breath starts to shorten
And heartbeats pound softer
You won't try to save me!

_________________________________________



Vymačkala jsem svoje srdce do sklenice od piva v jedný zapadlý putice a čekala kdo se napije. Nechala svět točit kolem mě, když jsem s provinilým výrazem stála pod výčepem...
Myšlenky vyfoukla zmačkaný v kouři od cigaret. A zase se jednou nadechla. Do zásoby.

Z krabiček od cigaret,
chtěli jste postavit vež ke hvězdám.
do jednoho pohledu se vešel svět,
svět, kterýho se nikdy nevzdám..


Když není jeden ani dva. Když se ztratí konce vět. Někde v obálce máte schovaných pár vykřičníků a otazníků. Jenže, k čemu to je, když nevíte kdy je použít. A hlavně na koho..Když nevíte co je správný a co ne. Nehty zarytý do kusu srdce, protože to je ta láska, ne? A pocit, že jsem konečně našla to co jsem chtěla. Euforie a štěstí. A přitom o tomhle světě vůbec nic nevím...

Sex, drugs and rock n roll...

konec. tečka..


..Vykřičeno..

6. září 2009 v 20:20 | Charlotta |  Labyrint duše
Někdy je lepší nechtít. Držet se za ruku se zavřenýma očima a prostě jít. Někdy je jedno kam. Bez výčitek, bez slz a hysterických scén. Jen se držet a mlčet. Jenže, někdy ty oči prostě otevřete dřív než jste měli. A svět zmizí. Zmizí i ta ruka co vás vedla....
...jen vy a neuhasitelný monolog pln prázdných vět. To se tak někdy stává...
A já s myšlenkou na Tebe křičela zas a znova.."Oh sorry baby, sorry baby..but i live rock"n"roll.."...a hledala se v tom.

..Když princezny strhnou šaty a vpustí si do žil trochu tý svobody a zvrhlosti. Srdce rozfouká všechny použitý stříkačky a život jde dál, i když o tom víte. To nic, je to jenom ta jejich osobní rebélie.
..A tak slzy spolknou rozmazaný písmenka se šťastným koncem.

A ze života vám začnou mizet všechny věci a lidi, na kterých jste si tvořili tu svojí neskrývanou závislot. A najednou má být všechno jinak, a ostatní se diví, že nejste šťastní. Ale já prostě nemůžu. Protože svět, do kterého jsem patřila se po kapkách vlil do moře...Já jen, nebudu tam patřit a nebudu je milovat...a snad jsem ráda. Protože pořád jsem ještě zaseklá někde na prázdninách.

Když víte, že stavy podnapilosti a zkouřenosti vám (ne)pomůžou. A vždycky se cítíte děsně provinile. Když uleháte do postele s myšlenkou, že ráno vám bude zle. Když si mozek necháte vypláchnout metalem a aspoň na chvíli jste hluchý.

Připadám si jako předávkovaná Placebem..(ach ta síla sugesce)..A v slzách utápím zjištění, že i ten pseudocit pro psaní mi pomalu mizí z prstů. Když hledám v milionu rozepsaných článků. Sentimentální básně, kterým nedovolím vlít tu sílu slov...