Srpen 2009

Far Away..

30. srpna 2009 v 22:04 | Charlotta
"Víš Kájo, on byl jako odepsanej komik co čeká na smrt, a ty pyroman co drží spoušť....
..On, byl jenom další ze všech tvých komedií!"..

Tohle mi s vysmátým smailíkem na konci napsal jeden můj kamarád (Štěpán)...A možná to vystihl.

...Poslední šance..
Poslední nádech...

Když jsem si byla tak jistá, něco se stalo. Možná, když jsem viděla jak k němu všichni obdivně koukají. Ty holky co si o něm šeptali. A já slyšela jeho "miluju Tě!"...A pak to "Nemá cenu, abych ze sebe dělal kreténa. Ty o mě nestojíš.."..
...A já jsem najednou chtěla ještě jednu šanci. Ještě jeden nádech.
Prostě jsem nedokázala přiznat sama sobě, že jsem to zvorala. Že to já jsem nakonec ta zlomená..
Z minuty na minutu.
Nepochopila jsem se.

A vím, že to nevydrží. Že to bude zase jenom chtíč. Ale nemůžu si pomoc.

A Ona. S ní vím, že mám komu věřit. Že mi pomůže. Známe se odmalička. A obě milujeme motorkáře. A oboum z rodiny někdo na tý motorce jezdí. A..a..prostě jí mám neskutečně ráda...

..Zaseklá někde tam, kde jsem skoro doma..

19. srpna 2009 v 21:32 | Charlotta |  Labyrint duše
Už jsem to pochopila. Po tý buchtě, po tý bábovce co jste upekli. Po tom..za dvě hodiny to přišlo. Já jsem chápala jak se cítí lidi, co jsou blázni. Umělci co slyší hlasy. Hlasy co jim šeptají. Hudebníci, co slyší hudbu...
..V tu chvíli...
Já byla umělec na smrtelný posteli.
Byla jsem schizofrenik s paranoiou v očích.
Byla jsem neurotik s rozklepaným úsměvem.
Byla jsem hlavní postavou ve špatným hororu.

Ale já byla na cestě do mě. Do kostí, do krve. Do duše. Já to nevěděla. Já jsem prostě měla halucinace, protože jsem toho snědla moc.
Ale já viděla všechny svoje já. Zní to šíleně, já to vím! Ale stály tam. A já lítala do jednoho a pak do druhýho. A viděla...sledovala jak se mění svět. A přitom jsem měla výpadky paměti.
....probudila se druhýho rána. S nepřekonatelnou bolestí celýho těla. A po kousíčkách si složila co se stalo. Bylo to jako náraz. Bum!-kus včerejška. Po obrázkách. Ale já to viděla. Já se tak cítila. Já jsem lítala...a měla strašnej strach. Protože jsem měla vidiny. A ty vidiny byli moje básničky...a já zjistila, že z nich mám panickou hrůzu.

______________________________________
______________________________________

Víš..ne. Já to neumím. Nedokážu milovat jednoho. A Tobě je 19, jsi velkej kluk. A to samý chceš odemě. Abych byla velká holka. Jenže mě je 15, a já neumím být dospělá. Chovat se tak. Já nechci, chápeš?...A to je zlý. Zase je to zlý..

Ale já jsem byla šťastná. Včera v noci...Víš, tam je to jiný. Tam se tančí kolem altánku a všichni mluví. Všichni poslouchají. Oni to umí. A já jsem byla strašně ráda, že ty tam nejseš.

Fík..a jeho odhodlání. Jeho nekonečný žvatlání o ničem. Když ono je to tak jiný...
Zigi...On a jeho úsměv. On a jeho dokonalá nedokonalost. Nekonečný charisma od piva až k fotbálku. Tam je konec světa!
Patrik..On sedí a poslouchá. A dívá se tím pohledem, kterej chcete vidět. On vám říká samý hezký věci. A ty věci..to nejsou krásný lži. On to myslí upřímně. Je to pravda. Ty modrý oči...
Ječák..On a jeho..jeho všechno. U všech kluků najdete v pohledu aspoň trochu něčeho, co vám ukáže tu jeho citlivost. Ale on se dívá a svlíká vás pohledem. Ale není to jako u starých pánů, kdy se u toho ošíváte a máte blbej pocit. Ne. Tohle je jiný. A pak přijde na řadu úšklebek. To není úsměv. V tomhle je víc...A pak se vám podívá do očí jako by chtěl říct, že tohle není on. Že tohle bude jenom maska, ale on sám tomu nevěří...
A další tucet takových...na kterých si pěstuju tu vzácnou feťáckou závislost.



..A když jsem se tam točila na tý židly u baru...já jsem byla šťastná.