Červenec 2009

Přeplněná...

31. července 2009 v 10:29 | Charlotta |  Ta obyčejná




Nechala jsem to dojít dál, než jsem čekala. Na konečnou. Zástávku Svět.

A došla mi i krev,
brutlání obrazy nemám v hlavě,
ale před očima teď..
..promítají se..a hlasy vykřikují zdatně.

Nečekala jsem, že mě někdo někdy pochopí. Jen jsem po tom bezelstně a tiše toužila. Že prostě někdo vytáhne to druhý Já. Zavře mi oči. Zastaví svět a řekne, že mě chápe, snad že má to druhý já i rád(a). ..
..Možná, že jsem jenom čekala a doufala, že mě pochopí vlastní rodiče. Nikdy jsem nepotřebovala slyšet chválu. Jenom to, že mě chápou. To by stačilo. Ale oni ze mě udělali feťačku a děvku. Snad už mě to ani nemrzí. A oni už si na ty slova možná ani nepamatujou. Afekt, afekt, afekty! Ale nejde zapomenout.

Víš.., včera..dneska. Já chtěla být výřečná. Ale čím víc chci, tím míň to jde. Tolik jsem toho chtěla říct. Zařvat do tmy, do ticha a slyšet tu barevnější ozvěnu. Tu, co se ztrácí v dýmech opia, vůních jasmínu a vlčích máků..na prázdných místech po knížkách. V sentimentalitě vlastních písmen. V kresbách, jež znamenaly víc než celý širý svět.

Svojí minulost jsem zaklapla mezi 101 a 102 stránku se slovy, že nechci znát budoucnost, nechala jsem ji tam ležet. Na louce a v dešti, pod jedním jediným stromem. Tím strašidelným, pamatuješ? A já toho chtěla tolik říct. Věděla jsem, že bys řekl to samý. Ale byla jsem němá. Tak jsem tam jenom seděla a tiskla se k představě, že to neskončí. Že bude ČAS. Pohoupouhá záminka..uklidňovala jsem nás oba. A možná, že záminka..ale skutečná. Skutečnější než cokoli jinýho.
Vlastní hysterii jsem zavřela na dno krabičky od cigaret v mý hlavě. A pak se v tom začala topit. Nakonec vás to prostě pohltí. Polykáte vodu...tu slanou. A tak nějak se ptáte, kdy končí sladkej život a nastoupí ten slanej. Že už to třeba bylo..bude, a nebo se to vůbec nestane. Zůstanem tu, zapatlaný lízátkama a cukrovou vatou. Po tmě..v autě a zaříkáte mlhavý přání. Odpověď vám je tak leda jeho tlučící srdce a nějaký šílený písničky v rádiu. To je to, co si může každá holka přát. To nejkrásnější co může holka zažívat. Snad jo...
...ale pro mě to asi nikdy ta nejkrásnější věc nebude. Protože jí nedovedu cítit tak jak bych měla. Udusím se těma 6 písmenama a zapadnu pod paradox špatnosti. Jako by to někdy bylo jinak.

Strašně moc bych si přála utéct.....

Bezcitná ve sklenici vína,
milenka sebevrahů zpívá.
Opilá, zmáčená od krve,
v odrazu vína hledí na sebe..

Nechce utéct, chce jen dýchat,
pohádky se šťastným koncem slýchat.
Chce vědět, že není jediná,
co pouhým vzdechem zaklíná.

.....a jednou být lepší než ostatní.





/Jestli tady hledáte hlavu a patu, nenajdete ji. Teď se opravdu stydím. Stydím se za každý tenhle řádek. Za smíchání všech různých světů a lidí dohromady. Chápu, že to nedočtete, chápu že to nepochopíte....chápu. Vlastně nic. Prostě to berte s rezevou./

Chladnokrevná..

24. července 2009 v 14:39 | Charlotta |  Ta obyčejná
Déšť smyje poslední zbytky viny,
té ukryté za něžností květin.
..Né já, to oni zabíjí.
...živí se mou touhou, posledním snem.

Vkradou se do mých myšlenek,
..a křičí, prázdně objímají..
..Ale objímají pouhou představu,
..Touží, prahnou po srdci, ale to představy nemívají.

Za poslední hvězdou,
za tícícerou představou za jejich pohledem.
..Svírám jej v lásku..tak těsnou..
..a za rozednění, bez citů, navždycky odejdem..

My..
..já a moje prázdno...

Zabila ji padající hvězda..

17. července 2009 v 10:53 | Charlotta |  Labyrint duše
..A bylo dobře. Opravdu. Tak nějak zvrchu. Jak jsme všichni vypadali šťastně. A co já vím, asi jsme i byli.
A pak přijde to neskutečné rozdělení osobnosti. A lituji těch chvílí. Po včerejšku bych se nejraději ztratila. Utekla a nechala za sebou jenom prázdno. Dopis na rozloučenou pošlu po vodě. A písmenko po písmenku ze ztratím, utopím, rozpiju.
Jednou bych chtěla vědět, že to co dělám, dělám dobře. Že nebudu litovat. Litovat činů. Prostě jsem to nezvládla. Pořád to nezvládám. Nezvládám vlastní myšlenky a to všechno. Už ani nedokážu nic napsat.
A já už nechci. Nechci usnout ve spleti dredů, zkouřená. Utopit se v láhvi peprmintky. Nechci.
..Kdysi jsem to napsala. Bez uvážení těch slov. Byl to ideál. Ideál představ. Ten co zabíjí. Byla to sebevražda. Zabil sám sebe. A tak jsem ztratila i ideály. Výměnou za poslední nádech, možnost, lepší svět. Snad. Ale tak to možná vůbec není. Nic není tak jak by mělo, jak bych chtěla, aby bylo.

Přemýšlela jsem. Že ten poslední nádech...já se nadechnu. A budu křičet. Bez ozvěn, bez odpovědí..jen křičet. A pak budu naštvaná, že jsem ho takhle promrhala. Tak jako všechno..

..Píšu hrozně. Píšu blbosti...promiňte..

A nikdo mi nevěří, moje vzdušný zámky u dveří..

7. července 2009 v 21:56 | Charlotta |  Labyrint duše
mimo:..Je to jako " Plesk..a ...báác!"..

Magórie co se táhne ze všech těch flašek a možná i ze smíchu. Ta magórie co rezonuje všechny vrahy, všech našich snění. S pláčem si vydupu špendlík..víš, ten špendík co praskne tu bublinu nad mojí hlavou. A já už nebudu přemýšlet a hledat pocity všech ostatních, abych zjistla..co si o tom sakra myslí? Jestli je to správný. Ne není. A co jako?

....Nebudu přemejšlet o tom, jakej život doopravdy je. Protože do ztrátů a nálezů se pro moje iluze nebudu vracet. Už ne. Já odletím na třech tečkách. Bez vykřičníku. Bez otazníku. Chtěla bych věřit. Věřit, že to tak vyjde. Že stačí držet za ruku. Jenže víš...i euforie zmizí. A..u mě mizí spousta věcí a pomerně často. Někdy dřív, než se s nimi smířím. A za tohle ta magórie nemůže.

zafixováno:"Tváříš se, jako kdyby láska mohla existovat bez hvězd!"

..Jenže mě zrovna teď chybí i ty tři tečky...

(...a tak zůstanu mezi jejich nenávistí a pomluvami. Jen je mi to jedno. U vás milé slečny, jsem to čekala mnohem dřív. *tleská*)