S epitafem schovaným pod kyticí růží..

20. května 2009 v 19:15 | Charlotta |  Potácení se v inspiraci
Ticho, které ze zažíralo do kostí, bylo tak úpěnlivé a pochopitelné jak nic na této planetě. Občas ho narušila slova, která byla jako němé výkřiky vytesány právě tam, kam si ti lidé ukázali. Ovšem, každý to mohl vnímat jinak. Jen pár lidí, na toto pohlíží z toho úhlu pohledu, který se jim zdá tak tajemně nesmlouvavý.
"Narozen 6.8 1884, datum úmrtí..." Věty jako spása, bíle květy na černém jezeře. A pak zase to nestravitelné ticho.
Lidé se smeknutými klobouky, bez ohledu na dobu, tak pokorní tak němí. Ovšem, dělají jen to co se očekává, jistá věc, která je přirozená. Morálka a úcta.
Za kamennými zdmi poskvrněnými prázdnoutou stojí. A stojí jich desítky, možná stovky. Udušeni vzpomínkami, přeci jen je to pouhá věc. Tak obvyklá a prostá. Nahá na zelené trávě s rozkvetlými růžemi.
V rozkvetlých kyticích lidé utápějí svoje slzy, hebké vzpomínky na dávné avšak překrásné časy s milovanými. S polohlasným vzdechnutím dopadnou na studený kámen. Pak se čas zastaví a prohlédne si slzy létající ve vzduchu..semknuté paže a rozpadlé srdce.

" Zde leží tělo bez duše,
rozlámané srdce, co netluče.
Zemřel v slzách, zemřel v pokoře
Bez dechu, mrtev v útrobách mrazivých,
..s duší, která milovala svět.
S odhodláním splnit touhy všech svých vět.

Na místě mého posledního odpočinku,
..zanechte své smutky na vteřinku,
avšak bez pláče."


Epitafy...Ach ty slavné epitafy. Vyryté do kamene s nekonečnou jemností.

"Ach, drahý..." pak zase ticho. Ticho jako rajská hudba, jakoby říkala "samá voda", když hledáte zbytek svého srdce, který si vzal s sebou do hrobu.

Poslední pokřiřování,prstem udělala na náhrobku křížek, urovnala růže...bez stigmat..utřela slzy a odešla.
S milencem, jež postával u kamenných zdí onoho hřbitova, bude se pokoušet vyhnat jeho vůni a lásku z peřin....

..a z nebe začnou padat kapky...a ji nenapadne, že když mluvil o nesmrtelné lásce k ní, myslel to vážně....


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Winnieh Winnieh | Web | 20. května 2009 v 20:10 | Reagovat

Takle to vypadalo na pohřbu kmotřičky. Všichni v černé, němě padají slzy. Zármutek všude kolem. Je to začátek konce...

2 Maková Maková | Web | 20. května 2009 v 21:05 | Reagovat

..jak to děláš? Jak to děláš, že tak krásně píšeš. Že umíš napsat všechny pocity, a já je cítím. Že všechno, co napíšeš, je tak neobyčejný. Že ty jsi tak neobyčejná...

3 LaFille LaFille | Web | 20. května 2009 v 21:25 | Reagovat

je to, jako bych tam byla... zase pohlcuju pocity ostatních... doufám že jich nebude moc...

4 zora zora | 21. května 2009 v 12:35 | Reagovat

...bílé květy na černém jezeře tam jsou když zavřu oči. Máme to všechno, Charlotto "černé na bílém" a náhrobky jsou jasné... díky tobě mi až teď došlo, že vnímáme smrt, jako negativ života...
není to omyl? Ty víš, že je, protože jsi to napsala na závěr tohohle krásného článku.

5 Porcelain Porcelain | Web | 21. května 2009 v 20:46 | Reagovat

milujem ked píšeš... preto neprestávaj...

6 Estelle De Toffi Estelle De Toffi | Web | 23. května 2009 v 13:21 | Reagovat

Nevím, jestli to má být povídka, aspoň mně to tak připadá. Působí na mě dost profesionálně, jako by ji napsal zkušený spisovatel.

7 Kjaernes Kjaernes | Web | 23. května 2009 v 15:15 | Reagovat

Nádherné! Opravdu tvoje články jsou plné citu. :-)

8 Confused Confused | Web | 23. května 2009 v 18:39 | Reagovat

Och, nepřestáváš mě uchvacovat... :**

9 Porcelain Porcelain | Web | 23. května 2009 v 19:54 | Reagovat

*love*

10 Yone Yone | Web | 6. června 2009 v 10:18 | Reagovat

Ahhhh... ty tak krásně píšeš.... nádherné... hluboké tak, žes mě málem rozplakala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama