Květen 2009

x...Spolka jsem srdce...

30. května 2009 v 18:50 | Charlotta |  Labyrint duše
Už zase blázním. Tak nějak hezky. Ztrácím všechny myšlenky do nekonečna pro věty co tvoří můj svět. Ale ony se vrátí. Vrátí se, až zase bude hůř...jako cena útěchy, ta nejcenější. Jiná nebudu.
Dostala jsem tričko Slipknotů, kalhotky Kornů, obří plakát Kurta, Hřbitov zvířátek od Kinga, náramek, pentagram...a...byla jsem nejšťastnější s lidma, který miluju.
Jen pro ten okamžik. Pocit, že tomu prvnímu právě lámu srdce. Ale nemůžu si pomoc. Rozhodla jsem se zbourat všechny zábrany proti zamilování. Když jsem je měla, cítila jsem se silná, nezranitelná. Ale teď už vím, že mě..mě zlomit nemůžou. Já tu zůstanu, tak jak jsem. A budu milovnice, nevěrnice....

Ztrácím půdu pod nohama, máme svůj kouř. A odletíme. A já už se nebojím, že spadnu...Možná, že už jsem z mých světů spadla na hubu tolikrát, že už to necítím...

Nebudu mluvit o lásce, v kterou nevěřím..kterou miluji. Miluji neexistující, mrtvé věci..

A pak spadnu, do ticha...sama..a žaludek plný mrtvých srdcí. A neotevřu oči.
"poison" *šeptá*

Hippie...

25. května 2009 v 19:42 | Charlotta |  Labyrint duše
Svůj život opiju, svoje srdce zkouřím...

Já jen, nemohu si pomoc. Utíkám, ale přímo do jejich náručí. Jen pár lidí, a blažený pocit uvnitř. Beze strachu, že se to přežene.
Závislá na jeho magórii. Někde uvnitř s naším snem o společném bydlení. My všichni..
A byt, kde se ráno budeme smát tomu jak jsme rozcuchaní, budeme zakopávat o flašky od piva, šlapat do popelníků...při nutkání udělat si snídani. V šílených kocovinách běhat tam a zpátky a v záchvatek smíchu do sebe budeme vrážet, protože přes kouř z vodnice nebudeme vidět, až se nakonec skácíme na zem s šíleným smíchem..v křečích.
Na dveře si napíšem, že je to známka punku. Budeme se hádat se sousedama, že ten metal opravdu ztišit nejde. Vedle budou bydlet dicsopipky a my jim budeme dělat naschváli...
..."Doufám, že tohle myslíš vážně. Protože já s tím počítám!"..

Ano! Myslím. A vyjde to...

Jen já a Štěpán. Jen já a ...a celá ta nekonečná banda... A budem pít a kouřit...a budem tomu říkat výkřiky v rebéliích uvitř organizovanýho chaosu!

*Na fotce, jsem já Ondra Bí, a dole je Nikča. Naše školní focení. Aneb "We want peace! Hippie 4ever!"..

S epitafem schovaným pod kyticí růží..

20. května 2009 v 19:15 | Charlotta |  Potácení se v inspiraci
Ticho, které ze zažíralo do kostí, bylo tak úpěnlivé a pochopitelné jak nic na této planetě. Občas ho narušila slova, která byla jako němé výkřiky vytesány právě tam, kam si ti lidé ukázali. Ovšem, každý to mohl vnímat jinak. Jen pár lidí, na toto pohlíží z toho úhlu pohledu, který se jim zdá tak tajemně nesmlouvavý.
"Narozen 6.8 1884, datum úmrtí..." Věty jako spása, bíle květy na černém jezeře. A pak zase to nestravitelné ticho.
Lidé se smeknutými klobouky, bez ohledu na dobu, tak pokorní tak němí. Ovšem, dělají jen to co se očekává, jistá věc, která je přirozená. Morálka a úcta.
Za kamennými zdmi poskvrněnými prázdnoutou stojí. A stojí jich desítky, možná stovky. Udušeni vzpomínkami, přeci jen je to pouhá věc. Tak obvyklá a prostá. Nahá na zelené trávě s rozkvetlými růžemi.
V rozkvetlých kyticích lidé utápějí svoje slzy, hebké vzpomínky na dávné avšak překrásné časy s milovanými. S polohlasným vzdechnutím dopadnou na studený kámen. Pak se čas zastaví a prohlédne si slzy létající ve vzduchu..semknuté paže a rozpadlé srdce.

" Zde leží tělo bez duše,
rozlámané srdce, co netluče.
Zemřel v slzách, zemřel v pokoře
Bez dechu, mrtev v útrobách mrazivých,
..s duší, která milovala svět.
S odhodláním splnit touhy všech svých vět.

Na místě mého posledního odpočinku,
..zanechte své smutky na vteřinku,
avšak bez pláče."


Epitafy...Ach ty slavné epitafy. Vyryté do kamene s nekonečnou jemností.

"Ach, drahý..." pak zase ticho. Ticho jako rajská hudba, jakoby říkala "samá voda", když hledáte zbytek svého srdce, který si vzal s sebou do hrobu.

Poslední pokřiřování,prstem udělala na náhrobku křížek, urovnala růže...bez stigmat..utřela slzy a odešla.
S milencem, jež postával u kamenných zdí onoho hřbitova, bude se pokoušet vyhnat jeho vůni a lásku z peřin....

..a z nebe začnou padat kapky...a ji nenapadne, že když mluvil o nesmrtelné lásce k ní, myslel to vážně....



....nic..

15. května 2009 v 19:48 | Charlotta |  Labyrint duše
Miluji tvůj život bohémský,
ony nemravný myšlenky pozemský.
Kolísavý smích v tichu,
alkohol co ti rozežere míchu..

Nerozbitný pivo v ruce,
na jazyku nekonečná inspirace.
Obrovské srdce na dlani,
a uvnitř toužíš po spaní..

Miluji, jak říkáš, mrcho!
tu zvrácenost v očích tvých..
Ach, Tvoje srdce za mým prchlo,
v uších křičí jen tvůj smích.

Jsi mé zakázané ovoce,
a já tvoje tabu.
žít v těch extázích dokonce,
na pokrajích cudnosti teď tápu.

Ne, tohle není láska,
to je jenom sprostej kýč..
protože kolem srdce vede páska,
tak to cosi rychle znič..

Nevysvětlitelný pocit, který není láska. A to všechno k někomu, s kým by nic být nemělo. Zakázané ovoce nejlépe chutná..i přes to, že tím ubližuju dalšímu. Je to jenom chtíč, touha a fascinace..já nevím..


Spolka jsem srdce..

11. května 2009 v 20:15 | Charlotta |  Labyrint duše
Odcházím si srovnat život. Všechny myšlenky a platonické lásky. Bože, jak já jsem sentimentální. Doufejme, že zdravý rozum zvítězí. A co když už odešel?! Neschopnost napsat cokoli. Nic. Ticho. Ticho co pohltilo ten ještě středeční pocit zamilovanosti. Teď přijde rána. Stále nevěříš, že jsem bezcitná....Hledám srdce. Ne Tvoje, to moje. Tvoje už mám celé...chcu Ti ho vrátit.

Odlétám na cigaretovém kouři,
z agónií z lásky.
uvadly mi sedmikrásky.
a s duší udušenou v té milostné bouři.

Nechápu co se děje. Je jich moc. Paradox všech hesel a slov co bych tu mohla napsat. Nepochopená. Rozdvojená.
"Ach bože prosím..prosím buď ta první. Ta usměvavá!"..
Jak já Tě zbožňuju. Kamarádi...napořád.


Uteču před Tvojí bolestí,
ach drahý..zašeptej sbohem.
Tvé jméno, vyryju si do své pelesti,
a všechen zmatek spolykám za rohem.

Jenže neuteču. Já vím. Zůstanu tady, a budu počítat všechny slzy co se předemnou budeš snažit zahnat. Ale já už nemůžu...nemůžu si namlouvat, že jsem zamilovaná..

pouhé..promiň..

Promiň za všechny pohledy,
za můj svět co nechápeš.
ztratila jsem..ztratila jsem ohledy,
promiň....


Try, Try, Try..

5. května 2009 v 15:23 | Charlotta


Otočili jsme svět. Věříš? Všechno zvládnem, všechno půjde. Jenom si ještě píchnem. Naposled..Zítra bude dobře. Zítra odejdem. Utečem před světem. Utečem před křikem. Utečem od morálky...od špíny. Morálky? Ztratili jsme ji. S posledním vzdchem. S poslední pusou, jednou pusou..

Věříš v lásku?
Můžeš mi píchnout srdce?

Kdo má právo nás soudit? Kdo může pochybovat o naší lásce? Jenom se tváří, že milují. Milují peníze. "I love you daddy.."..Heroin je láska v prášku.

Tak mi sakra píchni štěstí. V pust mi do žil svobodu, tu zatracenou svobodu. Řekni, že mě miluješ, chci slyšet tu ozvěnu drahoušku.

Možná nemáme kartáček na zuby, ale jsme čistí.

A jednou poletíme...spolu.

* tenhle text semnou a s mým životem, nemá nic společnýho...Nic se neděje..*

Poprvé a naposledy..

2. května 2009 v 22:18 | Charlotta |  Labyrint duše
Láska mi svazuje křídla a já nemohu létat.
Láska mi bere vzduch a já se dusím..
Je to kýčovitej pocit, někde uvnitř a nejde ho zabít, nejde utéct, jde jen cítit..
Tohle není láska,to je zmatek. A já Tě nechci milovat, protože Ti tím ublížím. Né teď, ale časem. Víš..
..Jenže to asi nepochopíš, a nikdy mi to nevyčteš z očí, a já Ti to nikdy nebudu schopná říct..

Ale i tak to miluju..
Miluji milování..(poprvé a naposledy)