Duben 2009

Když slzy dojdou, ale pláč zůstává...

27. dubna 2009 v 20:13 | Charlotta |  Labyrint duše
Někdy je to strašně těžký.
Vlastně se vůbec nic neděje. Když si podvědomě lžete a už to ani nevnímáte.
Já už jenom nevím jestli vůbec chci. Kde to skončí?..

Utekla jsem..
..jenže špatným směrem. Je paradox, že si to člověk uvědomí, až když chce. Předtím se smál, pak brečí.

Zapomenutí lidé, sešlápnutí vedle sprostě vyhlížejících vajglů. Každej křičí, někde v těch svých rebéliích a myslí si, že změní svět.
Zvrhlost, která se snáší s červánkama a milencovým obrazem...
A pak si můžete prosit jak chcete, jenže lepidlo na rozbitý srdce vám nikdo nedá. Existuje jen obrovskej otazník a plachá naivnost se vytratí.
Soused vám pak dá znamení baterkou, jenže vy už nemáte sílu se připlazit k jeho dveřím. A on odejde. Tohle už není láska. Tu přibouchl někam, kde jí nikdo nebude hledat. Jenže jak to poznat?

A podpatky slečínek, vás zašlapávají hloub a hloub do kočičích kamenů. A stejně to nechápete. A možná, že to nevnímají ani ony. Kurevský vražedkyně, co nevědí, že vraždí svým odporným ječákem a peroxidovou září.

Někdy si říkám, jestli pro mě přiletí, a odvezou mě na mojí planetu...
Že přijde Malý Princ a nakreslí mi klíč a srdce. A mohla bych tu pokračovat v románu na Jak umělec ke klíčku přišel...ale to nemůžu. Nejde to.

Bude to fajn..
Vždyť je to jenom život. A já nebudu utíkat, už ne. Budu křičet a skákat.

Jen mi to bude chybět. Někde uvnitř už jsi mi umřel. Můj nejmilejší bratranec...
ale vrátíš se. Já to vím..
Prostě jen musíš nachvíli umřít, odejít. A já budu mlčet, protože je mi teprve 14, ale ty jsi velkej. Ale přijď včas...Bolí to.

Poslední úder..

19. dubna 2009 v 17:51 | Charlotta |  Labyrint duše

Možná jsou to jenom stíny,
jejich nadějí hedvábné splíny..
dvě dívky, co objevili svět..
na konci nevyřčených vět..

Bosy na rozkvetlých lukách,
tiše seděly v květinách.
Uvnitř umíraly ve věčných mukách,
..snům , ve věčných obětinách..

Perly jim stékali po tváři,
žily svým jediným světem..
..V lese scházeli k oltáři
zdobeným jasmínovým květem.

Oltář, jež tu zanechali ti druzí.
..poslední testament vyryt do dřeva.
Jejich víře teď zkáza hrozí,
příčinou je hniloba současného světa.

Celé nebe drží na dlaních,
v těle křičí roztěkané srdce.
kam odcházejí ve svých spaních..

Ve vlasech s třešňovým květem,
realita pohlédla do očí svým obětem,
nebály se, jedna druhá..ruku v ruce.
každý svého štěstí stůjce.

Ležely tam s korunou z květin,
s dotekem trávy naposledy vydechly..
U oltáře zůstaly věnce z věčných obětin,
leželi tam, v tichu chvíli...avšak také seschly.

...................

Víš, nikdy sem nebudeme patřit,
protože my, my jsme odjinud.
Víš, náš svět jednoho dne budeme moct spatřit,
protože my, my jsme odjinud.

Poslední testament si vyryjem do dřeva,
zbydou z nás jen z květin věnce.
Nikdy nezemřeme, protože my,
my nemůžeme.
Budeme šeptat jako vítr,
napořád..

Jenom proto, protože jsem ten typ holky co miluje točenou zmrzlinu..

13. dubna 2009 v 18:10 | Charlotta |  Labyrint duše
Bude to tou nesmyslnou poetikou v mojí hlavě. Vzduchoprázdnýma nápadama, skotačivýma krokama, pohasínajícíma žárovkama.
Nedivila bych se, kdybych teď zemřela na to, že mi v žilách teče jahodová šťáva, žaludek je cukrová vata, a pouť bude až za šest týdnů.

Morbidita se usazuje do nekonečného moře bublin. Možná je to dobře. Občas připlouvá a já už vím, že s tím nic neudělám.
Asi jsem si jenom přesedla z z labutí na řetězák...

A tohle všechno..jenom proto, protože je to tak opravdově neskutečný. Křičla bych pro svobodu, ale musela bych vědět, že jsou lidi, ke kterým se vracím.
Jakoby časoužrout vyplivnul ten čas, a my si ho teď rozebrali a strčili do kapes..

Promiňte mi. Dnes mi to nemyslí..

Jsem cukr, který Ti došel toho rána, kdy jsi začal pít kafe..

6. dubna 2009 v 20:34 | Charlotta |  Labyrint duše
Všechno je tak jednoduchý. Splývá to jednoho kýčovitýho a sprostýho úsměvu. Cudnost jako by všude kolem odplavala někam pod trosky Atlantidy. A já jenom ležím, úsmívám se a předstírám, že je mi všechno jedno. Už jsem tomu uvěřila i já sama. A možná, že to tak má být.
Najednou je kolem mě moc lidí. A všichni křičí, smějou se...a kouří..a smějou se, a smějou se. A na nějakých pseudozákonech se všechno zamotává.
A i lidi kolem by měli pochopit, že i superhrdinky, někdy nejsou tak super...

Já jsem..

..reflektor na spadlém stropě, vznešeného jeviště.
..tabák tvojí cigarety, která Ti tak moc chutná..
..pocit, který rezonuje Tvoje nemravný myšlenky..

A teď toho budu litovat..
Copak existuje láska?! Je bláhovost věřit. Je nádherné doufat..

Možná bych se neměla tolik smát..
..ale stejně budu.