Březen 2009

Rudá mašle kolem úst..

28. března 2009 v 19:17 | Charlotta |  Labyrint duše

Vzlétám,
k morbiditě Tvého žití.
Létám,
polapena do snových sítí.

Umírám..
ty hledíš do krásy pohledu.
Zaklínám,
myšlenky, v kterých Tebe podvedu.

Zatracena do černých květů,
obklopena vůní halucinace.
Na pokraji krásy jiných světů,
umírám- mám jedu plné plíce.

Pod černým sametem nebe,
za netopýřím pohledem.
Uprostřed neskutečna,hledám sebe,
v davu šašků..s úsměvem.

Na vrcholu prázdnoty,
hledající své druhé já..
po hvězdami ..zpita do němoty,
objevujíc kouzla svá..

Do svěrací kazajky navlečena,
usínám na poli slunečnic.
do země zvrhlosti odvlečena,
kde v podvazkách vraždí stovky nevěrnic.

Při východu hvězd sklíčena,
s pocity jež v hlavě mi tkví.
padlými hrdiny obklíčena,
měsíc a duše má to sdílí..

Umírám.. pomozte.
na nedostatek slov zhynu..
Tělo mé od citů odproste,

s měsíce ozvěnou, navždy já splynu.

Něco uvnitř bouchlo, prasklo,
křičím uvnitř sebe.
Světlo v očích zmizlo, zhaslo,
hruď zvedá se pro krásu nebe.

Nebe, co shlíží na kolotoč s vrahy,
na krev stékající po líci,
na halucinace co unikli záhy,
na pisálky, co píší pod světlem svící.

Chtějí psát o nekonečnu bolesti,
co řine se z jejich pohledů.
Hledají ve verších chtíč a slasti,
žijí život bez pravidel a ohledů.

City schovám si pod baret,
srdce pověsím na věšák.
Život je jen zvrácený kabaret,
a já jen jeden z mnoha-pěšák.

Z banánu jsem vystřelila obří mandli, která mu uvízla v krku a přiznal, že mi ukradl přezůvky..

26. března 2009 v 18:52 | Charlotta |  Labyrint duše
Myslí si o mě, že jsem blázen. Blázen, cvok, psychouš, jak je libo. Ono je mi to vlastně jedno. Připadá mi to k smíchu.
Myslím, že blázni jsou oni, když nedokáží pochopit, že..
..Král bramborových lidí mě bezmezně miluje. Každý den, za ním odlétám na obrovském slunečnicovém květu, s třemi fejfuky, a občím volantem.
..Vím jaký bude konec světa. Král bramborových lidí se naštve, jelikož moje láska k němu pomine, a spoustí na zem obrovskou (neoloupanou) bramboru..(co jste jako čekali?!)..
..Umím hrát divadlo s nohama.
..Obduvuju to, jak umí udělat Noel slona..
..Dělám průzkum toho jak kdo smrká..(to byste nevěřili. Z lidí co znám, smrkají všichni jedna-druhá. A já jsem jediná, která smrká oběma najednou. Jak jste na tom vy?!)
..Směju se, když dělám ňuf- ňuf..
..Věřím, že zítra přiletí Spiderman, a bude se prát s Batmanem (kterej přijede v Batman-fáru) o moji přízeň..(kde v tu chvíli bude KBL, netuším).
..Dělám puf-puf, a pak všem okolo vysvětluju, že jsou mrtvý..

Myslím, že tohle dělají všichni. A kdo ne, je blázen...

Promiňte za nesmysly. Já jen, aby tu něco bylo. A myslím, že na moje morbidní básně (poslední dobou jich je dost) zrovna není pravá chvíle..


Napopsatelně opravdové..

21. března 2009 v 11:07 | Charlotta |  Labyrint duše
Hrdinové..
našich srdcí..


Jednoho dne se probudím a zjistím, že už tu nejsou. Umřeli. Jako všechno. Uvadli poslední tulipány, dohořela poslední vonná tyčinka, dokouřil si poslední cigaretu, dopil poslední lok Brendy, jediná slza dopadla na pokosenou trávu, zhasla poslední pouliční lampa. Umřela naděje...

Opuštěná, se svým neuhasitelným monologem myšlenek. S otázkou, kdo mi bude dávat pocit výjimečnosti.
Nikdy tu nebyli. Ne doopravdy. Jenom v myšlenkách, každou volnou chvilku..před spaním, když svítí lampička. Tu byli semnou. Ale hridnové umírají. Přijdou, zachrání, odejdou. Do nebe. Ale i tak je to smutné. Už je nebudu vídat a hledat mezi řádky a za vůní knih. Už zemřeli.

Chtěla bych hledět do tváře autora, když je zabíjí. Nepopsatelný pocit. Nálezy a ztráty vám ty stránky radosti nedají. Zůstane tu. V srdci..uplně stejně jako předtím. Jen už nebudu číst jejich jména...

Jména napsaná na papíře utápím..slzami. Vždycky...
..vždycky mě jejich smrt rozpláče.

Jen si říkám...proč? Věci bez důvodu jsou možná bláhově krásné, ale něco tu být musí. Třebas si stačí uvědomit, že lidé prostě odcházejí. A všichni jsme hrdinové. Život je jen příležitost ukázat se v obleku s křídlama a bojovat. Pak zemřeme...Srdce dotluče poslední úder, naposledy vydechneme..a řekneme "sbohem"..s úsměvem.
Nevědomky budeme polykat cizí slzy..
Ta nepopsatelná pomíjivost..Všechno skončí..láska, přátelství, štěstí, radost..I ty slzy se vsáknou do svetru a mi zapomeneme jejich váhu.

Ale hrdinové..zůstávají. V srdcích. Tlučících nebo mrtvých..ale jsou tam. Navěky..

Uprostřed..

17. března 2009 v 14:24 | Charlotta |  Labyrint duše
Jaký to je, když chcete říct, jak moc jste rádi.
Jaký to je, když každý slovo bolí. Když chcete proplouvat tichem a slyšet tlukot srdcí.
Jaký to je, když chcete říct dost, ale nikdo vás nevidí.
Jaký to je, když potřebujete obejmout, ale váš medvídek má krátký packy.

Když vám na rtech uvízlo tolik otázek a vy jednu po druhý spolykáte.
Když procházíte městem, a v očích se vám lesknou odrazy všech šťastných lidí..a tak se chcete taky smát, jenže vás nikdo nevidí..
Když se svěřujete svojí sbírce plyšáků, protože není nikdo.
Když chcete světu vykřičet jak moc jste šťastný, ale nestačí vám dech..
Když si každý den prohlížíte spolužačky, který si říkají všechno jedna druhý a moc si přejete taky jednu mít.
Když vím, že dřív jsem taky poslouchala ji a její příběhy. Když jsem věděla, že mám všechno komu říct. Ale pak jsem udělala něco, co to všechno zkazilo. A nejde to vrátit.

A když vím, že je tu někdo, kdo si myslí, že jsme nejlepší kamarádky, ale nejsme. Protože já to neumím. A nechci to zkazit znova. Nechci ubližovat lidem..už ne.

Když chcete říct promiň, ale nedokážete to...

Proto si to všechno nechám pro sebe....a sama budu vědět, jak moc pro mě ty lidi znamenají.
___________________________________________

Chtěla bych..
Uvíznout ve spleti dreadů a usnout..zkouřená. Obletět svět, kde je všechno neskutečně složitý. Chtěla bych Tě utopit v láhvi peprmintky. Vyjít ven, a nechat se rozfoukat babím létem. Vylézt už konečně z mých bublin a pustit tam...k čertu s tím. Skočit z mrakodrapu s jistotou, že mě zpátky vynese kouř vonných tyčinek....
Procházet se po hřbitovech, a vědět že všichni jsou mezi slovy...prostě jenom slovy...

Nevím co psát. Končím..

Prchající za bublinami...

15. března 2009 v 18:50 | Charlotta |  Ta obyčejná
Připadám si teď hloupě. Myslela jsem, že mi bude to všechno trvat dýl. Schovaná někde na dně krabice počítaje vlastní nádechy, naivně jsem si myslela, že se to vyřeší. A ono se to vyřešilo. Vlastně už vím všechno, skoro všechno co mě potichounku užíralo.

Na balkóně, mi ale stejně schne ještě pár otazníků, pověšených hned vedle barevných podkolenek a oblíbených triček. Dala jsem je tam, protože mi konečně došlo, že je nemůžu utopit. A tak si je pak možná zavřu do skříně, a každý ráno budu přemýšlet, proč tam jsou, a co znamenají...

Už jsem konečně pochopila pár věcí. A možná si našla kus svojí duše. Našla jsem ji v bublině, kterou z bublifuku vyfoukala jedna culíkatá holčička loni v létě.
Nebo se možná pletu..Možná patřila někomu jinému.

Jen jsem chtěla říct, že začínám znovu. Jinak, stejně.Jiná možná stejná...Potřebovala jsem to..

Chyběli jste mi, i když to bylo jenom pár dnů!



Brzy!

5. března 2009 v 17:56 | Charlotta |  Ta obyčejná


Nenalézaní slov..
..je jako umírání.



Jako mrkací panna bez očí,
toužím, prahnu po životě.
V bolesti, která nekončí,
jako touha v nahé prostotě.

Jako láska antikrista,
můj křik se vznáší.
Samet-a v něm rudá hvězda,
krev stéká..a ty, nalézáš ji.


Tohle psaní..je to bez konce. Tak proč?

Dnes nemohu.
Umírám na nedostatek slov....



Já..miluji psaní, protože mi dává svobodu a zároveň tajemství. Ten kdo si myslí, že tomu rozumí obvykle neví nic, vím to jenom já.
Ale...já se nejdřív musím vyrovnat se svojí nespokojeností a vkusem. S tím co bude, nebo ne. Sice se mi nikdy nepovede vyřešit to všechno, ale jenom zlomek přece ano.
Jen chci, abyste věděli, že tu budu pořád s vámi...i kdybyste měli pocit, že ne. Budu.

Možná se sem za týden podíváte..a bude tu článek. Možná..

Sním o vás a miluji vás!


Časem se vrátím! Pamatujte..


Charlota v slzách..