Únor 2009

Možná někdy.....

28. února 2009 v 17:40 | Charlotta |  Ta obyčejná
Víte..
..někdy se ptám sama sebe, co si o mě myslíte. Skutečně myslíte.
Ono to asi vypadá, že jsem zadepkařená holka, která si myslí že život je strašně těžkej. Že hledám chybu v každém pocitu, a mávám kolem sebe štětcem s černou barvou.
Ale já taková nejsem..

Ano, já hledám chyby v pocitech a činech lidký existence. Protože věřím, že i ty chyby mohou vypadat krásně. Jo, já vím..že se mi to moc nedaří. Přála bych si, aby i věci které jsou špatné..aby prostě vypadaly velkolepě. V slovech, řádcích..básních. Jedině tak si jich vážím. Jako kdybych skrz pohyb zápěstí vypouštěla všechno špatný co ve mě je. Slzy jsou fajn, ale básně vypadají lépe. Možná je to nějaká očista. Já nevím..Verše jsou pro mě klec, kde tkví všechno beznadějný.
Přála bych si být dobrá. Skutečně dobrá, jako Magduš. Člověk, který se nebojí návratu na zem. A věří. A každé její slovo zní jako modlidba, jako spása. Chtěla bych být člověk s velkým srdcem, tak jako ona. A chtěla bych...abych dokázala napsat díla jako ona...

Ale jsou všci, s kterýma se prostě musíme smířit. Patří to k nim.

Jen jsem chtěla říct, že jsem šťastný člověk. Možná trochu bohém, ale mám ty nejdůležitější věci, které k životu potřebují. A hlavně mám v co věřit. A věřte nebo ne, stačí mi to..



Faith and love..

21. února 2009 v 13:19 | Charlotta |  Potácení se v inspiraci


Pak už jsou jen pohledy. Slzy stékající po řasách. Krátké sbohem. A někde uvnitř cítíte jak vám buší srdce...pak to přejde. Každým krokem, vzdechem, slzou upadává kousíček po kousíčku. Krvácíte, ale nikdo vám nepomůže. Je to jako ozvěna...ach, nikdo.

Slzy

Lidé odcházejí. A bezvládné tělo leží uprostřed prázdnoty. Samo. Němé výkřiky do tmy. Měsíc si odnesli s sebou. Ale ještě nedávno jme jej sledovaly spolu. Čas neexistuje.
Odchází..

Kradou mi srdce,
a na kusy ho drásají
vždyť život chutná trpce,
a démoni jásají.


Víra

Ale vrátí se. Vždycky. Když zavřete oči, uvidíte je. Existují vždy. A jsou s Vámi. Chyťme je za ruku. Poletí me. Do dálek. Kolem měsíce. Sedneme si a budeme ho sledovat . Společně. Jsou na každém kousku naši nekonečné fantazie.
Nikdy nemůže být tak špatně. Nikdy, když tu jsou. Vždycky můžete zvednout hlavu a usmát se, i když vám slzy stékají po tváři.

Zaskočí Vás ve vašem světě, když zrovna nemůžete utéct.

________

Každé réno vstávám, protože věřím že den bude něčím jedinečný. Že přijde něco, něco...ach bože, co? A i když to tak vždycky nebude, vždycky můžu odejít. Do světa,který může být nekrásnější. Takový jaký si ho, píši.

Zkuste to taky a budete šťastni......


Tak zavřete oči...a LEŤTE!!


Ugly kid Joe

20. února 2009 v 18:41 | Charlotta |  Labyrint duše

Nevím co se děje! Hej, co se děje?

Bylo to úžasný a skvělý. Byli jsme šťastné. Ach, jak se mi bude stýskat po nočních báječných plánech. Ale jednou se do těch postelí vrátíme, a zase se budeme smát. Tak jako teď. Jak já Tě mám ráda, i přes to jak mě někdy točíš.

A už to nebolí. Ale Tebe ano, já to vím. A byli jsme spolu venku, a dělali že nic. A smáli se, ale já viděla jak Tě to bolí. A nemrzelo mě to. Baví mě to. Bože, jak já jsem zlá.

_____________________________

Mám v hlavě parádní zmatek. Neskutečnej. Chci s tím skončit. A s blogem. Nevím jak dál. V poslední době, mi nejde psát....a stydím se za ty články. Ale nechcu ho rušit.
Zatím to nechám...

Jdu se stydět za tento článek....

Léto..

16. února 2009 v 16:37 | Charlotta |  Ta obyčejná
Přála bych si slunce. Slunce,které se bude odrážet z našich úsměvů na nebi. Schová se napořád, do našich srdcí. Léto a prázdniny. Vždycky je v hlavě tolik snů, představ a idyl. A 1. září zjistím, že to bylo o ničem..

Budu u babičky..a budou to nádherný prázdniny.
Až si na oplálený nohy natáhnu otrhaný šortky a vylezu oknem ven. Budu chodit po stopách měsíce a všechno bude jedno.

Jako vloni ve Francii. Pamatuješ Bí?..Když jsme v noci v pyžamech vyběhli z hotelu a jen tak se proháněli po golfových hřištích. Beželi a smály se. (Následky nepočítám. Pak jsem toho bezduchého nápadu litovala)

Nebo tenkrát. Stejně to byli ty nejlepší prázdniny. Když (pra)babička křičela z okna k obědu. A my jsme vždycky přiběhli celý mokrý a od bláta. A babička se naoko rozčilovala, ale přitom jsme viděli jak se musí usmívat. A pakjsme stáli frontu na její bezkonkurenční sejkory. Když za náma vyběhl (pra)děda a vytahoval na nás řemen. A my se schovali do sena. Když jsme vytopili skleník a přiblbe jsme dělali, že o ničem nevíme. Když jsem podstoupila výcvik ve střílení kuličkovkou a šermování mečem. Ty dny, kdy jsme si milionkrát pouštěli Šakalí léta a pak celé odpoledne tancovali rock'and'roll. Když se děda mohl zbláznit, protože jsme vycákali celej bazén. A nebo když nám z králičárny utekli králíci, a my je pak celej den honili. Když jsme měli strach v očích, protože se za nám rozeběhlo celý stádo krav co se páslo, a my byli uprostřed pastvy. Tak jsme vylezli na napájedlo a seděli tam skoro celý odpoledne, protože krávy ne a ne odejít. Tehdy...Kolik nám bylo? Kolik nám bylo, když jsme celý týden stavěli bunkry a hráze a věřili,že v nich budeme bydlet do smrti. A v hrázích se budeme koupat. Když jsme nachtyali pulce, a dali je do té hráze. A pak jsme tam měli přemnoženo žab.
Když jsem si sedřela koleno do masa a byla hrdá na to, že jsem nebrčela. Děda vzal kartáč s tím, že to musí vyčistit. Jak já řvala...
Když jsme stáli v řadě a jeden po druhým dostal vařečkou......
....protože mám ty nejlepší bratrance a jejich kamarády. Protože to oni, to dělají nazpmenutelný. A tam patřím. Jeden nedáme na druhého dopustit. A já jsem byla jediná holka. I když...to dělali jenom ty culíky. Každý den jsem od každého slyšela.." Kájo! Ty jsi měla být kluk!..vždyť ty jseš, nepovedenej kluk"..A já se jenom smála, chytla kluky za ruku, a běželi jsme vyvést další lumpárnu.
Ach..Měla jsem si schovat všechny ty roztrhaný kalhoty a trika. Teď my jsou památkou jenom pár ztrácejících se jizev na kolenou. Ale i tak...

To byli prázdniny s velkým P...ale takových ještě bude. S nima. I když Tobě už je 17, mě 14 a Nikasovi taky 14. Zase to budeme ty malý děcka se záplatama na kolenou...protože takový jsme doopravdy.

Odpovědi...

13. února 2009 v 15:04 | Charlotta |  Labyrint duše

Moji milou Maju zajímalo..(můžu Ti tak ještě říkat?)


či mám chlapca?

Ne, nemám a doufám že ještě dlouho mít nebudu. Mít vztah v mých 14 letech, mi přijde jako nesmysl. K čemu? Samozřejmě je tu láska. Ale já nechci být zamilovaná. Zamilovaní lidé dělají věci, které by normálně nedělali. A kdybych milovala, tak by to teď stejně nebyla láska dokonce života, takže by to pak asi dost bolelo. A to já nechci.

Či jsem práve v tomto momente šťastná?

Vždycky jsem říkala, že jsem šťastná celý můj život. Takže tím pádem nevím přesně, jak takové štěstí vypadá. Ale myslím, že nejsem...něco tomu ještě chybí. Protože šťastný je člověk, kterému se splní jeho sny. Ty moje na to zatím jenom trpělivě čekají (však se jednou dočkají)..


Či mám tajomstvo, ktoré si nikomu ešte v živote nepovedala?

Každý člověk musí mít svá tejemství. Své světy kam utíká. Moje tajemství je má fantazie!

Alebo čo čakám od života?

Od života nečekám nic. Nic než pár nástrah k tomu, abych si uvědomila co je být šťastný. Život mi dal sny a víru. Víc od něj chtít nemůžu, mám všechno. Teď už záleží jenom na mě.

V co verim?

Věřím v sebe. Věřím na anděli. Věřím v jiné světy. Věřím v boha. (církev neuznávám, ale doufám v to, že někdo jako bůh existuje)

Houpe se..

9. února 2009 v 18:26 | Charlotta |  Potácení se v inspiraci
Tak jako úsměv na tváři oběšence, houpe se cosi v mojí duši. Tiše praská, bouchá. Nepřestává.

Tak jako usedavá marnost,
navždy v zrdcadle zatracena,
tvoří se někde uvnitř most,
jež převádí myšlenky do ztracena.

Čirého zla, rudá poupata,
jež rozkvétají v zatracení,
jako hrobníkova lopata,
neokusí líbezného probuzení.

_______________________

Protože..

jeho lásku sežrala jsem,
zamávala s jeho duší.
Zde..
jako květ zla..odkvetla jsem,
výkřiky z temna mě teď ruší.

Padám na zem..
za havraního pění,
moje srdce si teď vem,
a duši plnou umrlého snění..

Na dva západy..

7. února 2009 v 16:54 | Charlotta
Ano, vím že tahle (chcete-li) hra je na spoustě blogů. Ale já nemohu popřít radost z odpovídání na otázky, a někdy taky ztrátu inspirace a ticho, v kterém se čas od času ocitá tento blog (ako právě nyní).
A tak vás prosím, ptejte se na cokoli, co vás napadne. Za každou otázku budu jen ráda.A budu odpovídat upřímně a na jakoukoli otázku.

Láska mezi hroby..

1. února 2009 v 19:47 | Charlotta |  Potácení se v inspiraci


Zahrada plna bílých květů, pnoucích se představ k oknům domu.
Starý dům, pokrytý vzpomínkami a minulostí. Dům v jehož zdech se mísí krev s prachem. Slzy stékají po oknech a nářek se nese staromódní kolínskou. Tam jsou ony zaprášené pokoje. Tam kde v ní věřil, ale bál se jí propadnout. Miloval, ale nepřipouštěl to.
On...
Ten, který má zorničky pokryté šílenstvím. Šlechetně smeká klobou pod obdivem svých andělů. Sahá si na dnou, přesto je na výsluní. Tajemství, která se nesla v jeho krocích pokrývala lidi strachem.

Krok za krokem,
vstříc šílenství.
Cit skrývající za hrobem,
osvětlem vyhaslou svící.

V zahradě plné růží,
plouží se pod oparem lásky.
vystaven světu lží,
které si nahrává na nekonečné pásky.


Cožpak je nemožné milovat vzpomínku? Milovat mrtvolu! Nikoli pro její krásu, ale pro její slova. Pro její dech, pro její naslouchání. Společně šeptali do tmy. Tmy v níž se milovali. Dvě těla. Zvrácené? A láska..láska není zvrácená?

Na komodě nechal klobouk,
cuchá jí černé vlasy.
*na její nohy snáší se černý pavouk*,
a ústami dotýká se její dlouhé řasy.

Pod postelí leží podvazky,
jejich těla se zmítají v křečích.
Ne..už nejsou loutky..přestřihli své provázky,
unášejí se v proudu milostných řečí.


Ach. To já jsem ta mrtvola. Mrtvá, živá mrtvola. Miluji ho. Miluji šílence, s klouboukem. Jeho, jež žije ve svých představách. A věří..on věří.

(proč neexistuje?)..

Dva bezcitní ruku v ruce,
živí, mrtví milují se.
na pokraji rozkoše...
živí, mrtví milují se.