Leden 2009

Psáno srdcem...

28. ledna 2009 v 15:21 | Charlotta |  Ta obyčejná



*Věnováno mému anděli, jež semnou v noci létá mezi hvězdami.*

"Budeme obdivuhodná dvojice. Nepřekonatelné přátelství...to o kterém všichni snějí. A k tomu ještě láska vložená do řádků!..
Budeme psát za svitu měsíce. Kdy se budeme vznášet v sametovém nebi a hvězdy nám budou tleskat. A budeme shlížet *tam ze shora* na lidi, které rozpláčeme pouhými slovy...
budeme to MY!..
MY konejšivý anděle na křídlech noci v zapovězených slovech... Slovy uvědomeni, lásky a pochopeni...pochopeni života."


Naděje růžolící se na křídlech jeseně.
Doufání ukryté v slzách,
slzy jež připomínají mihotavé krůpěje,
které se prodírají v nekonečných mlhách.

Slova obdivu a pokory,
ty jenž nezmírají.

Uzavřeli jsme své duše v nebeské komory,
kde andělé své city zavírají.

Růže..
slova díků..

Slova jsou málo na vylíčení přátelství,
řádky jsou málo na ukázání porozumění,
verše jsou málo, k tomu abych Ti ukázala jako moc pro mě znamenáš.


Mrtvé růže prachu..

22. ledna 2009 v 15:48 | Charlotta |  Potácení se v inspiraci
Nepatrný záblesk v jeho čích, plápolaje na rozesmutněné tváři..
- zastrašoval všechny imaginární přátele, jejiž příběhy vraždí.

Smekal klobouk pod černým plátnem,
které padá pod tíhou nebeskýh temper,
brodící se blátem.

Usmrcoval svojí duši, před duší jinou.
Viděl ji, jak vytahuje ze svého nitra špendlík po špendlíku.
Bolí to. Však on vzpurně drtí duši svou..

Jeho posedlost se ztrácela v mlze,
kde ji polibkami žrali siví andělé
a rty si olizovali blaze.

Na polorozpadlé stěně se v monotónním kvílení..
...ploužili přízraci jeho strachu.
Mohlo to být jenom ze sna šílení,
ale jeho cit, podobal se prachu.


I on miluje...


V zaprášených pokojích,
hladí jí po tváři,
a vypráví jí příběhy ze snů svých,
kde mu srdce uzavřeli v žaláři.

Mluví svým medovým hlasem,
kdy je okouzlen láskou..
..a měsíčním sametovým jasem.

Sklání se k ní pod perutěmi černými ,
políbí ji na bledé rty,
žel v černé duši nezmizí ani s jeho mdlými pohledy.

Miluje ji,
i všichni jeho přízraci.
On do nebes volá..
"Už je jenom má.."..
i přes všechno...
on věří,
že je živá.

Nad mořem krve sladkobolně vzlyká.
Ve fatálním afektu,
své ruce k tělu křečovitě přimyká.

Drásá na kusy svůj mrtvými prožraný sen,
a nenávidí živé, kteří mu ničí pouhou víru jen.

Třeba je to tak dobře..

18. ledna 2009 v 17:38 | Charlotta |  Labyrint duše
Měla jsem křídla. Vlastně je pořád mám, schovaná po postelí. Každou noc jsem zvlétla a snažila se dotknout hvězd. Vybírala jsem si svoje oblíbené hvězdy a ze spaní s nimi mluvila. Řekla jsem jim všechno, protože jsem věděla že oni to nevyzradí. Nemají komu..

Možná, že teď znovu uchopím ty křídla a přetáhnu je přes pelest postele, nasadím si je a poletím. A budu s nimi mluvit. Hvězdy jsou fajn...oni jediné mě poslouchají. Když si přeju říct svůj názor rodičům, tak se mi smějí. Nechápu proč. Dobře, vrátíme se zpět k denodenním konverzacím, složených z těch samých frází....Už mě to nemrzí..mám hvězdy.

Oni mi život tak přesně nalajnovali. A nemůžou si zvyknou, že jsem nepatřila k těm, kteří se bojí uhnout z té čáry.Viděla jsem strach v jejich očích, když se v těch mých blýskla revolta. Nebojím se risknout..udělala jsem ten krok stranou. Oživila jsem svojí kreativitu, která ležela hluboko pod mýma nohama. Oživala jsem i svoje vlastní názory a ideje. Je k smíchu jak se nám všichni snaží ukázat co je dobré a co zlé. Nebudu žít tak jak nás to učí..Ne, podle těch jejich pseudosprávných osnov...
..Víš mami, budu psát dál svoje básničky, a je mi jedno, že si myslíš..že nejsem normální, když nedokážu napsat veselou.
..Pane doktore, já budu dál cvičit, i když jste mi to zakázal.

..Víš Živote, já nejsem z těch, která se vzdává. Miluju Tě takový jaký jsi, protože jsi krásný. Neumíš být dokonalý, protože pak nemohli být lidé. Díky Tobě věřím..a víra je ta nejnádhernější věc, kterou mám..a které se nikdy nevzdám..

Už je pryč..

13. ledna 2009 v 20:35 | Charlotta |  Labyrint duše
...Už mě nebaví předstírat. Hrát na celý svět komedii, že sem patřím, že všemu rozumím. A sama sobě si nalhávat totéž. Myslet si, že když věřím - pěvně věřím - bude všechno takové jaké chci. Jsem opravdu dobrá herečka, někdy tomu věřím i já sama. To jsem pak šťastná.

Byl tady. Můj sen a můj svět, místo kam patřím... Ale nebyla jsem tu já. Utekla jsem před časem, aniž bych to věděla, aniž by se to stalo..aniž bych to byla já. Byl to překrásný svět. Plný šlechetnosti, ale i utrpení a slz, svět porozumění, lásky a hlavně víry..
Už tu není. A nikdy nebude. Můj svět..je pryč. Už navždycky. V slzách zapomnění pomalu padá ke dnu. Nedá se s tím nic dělat.
Je to tak zoufále. Tvář poskvrněná bezmocí...

Ach ano. Ještě mám jeden svůj svět. A vy byste ho mohli znát. Jenže ho nevidíte. Máte ho totiž pod nohama. A šlapete mi po něm. Šlapete mi po mém snu, po mém světě, po mém útočišti. A já stím nic nemůžu udělat. Ten svět pomalu mizí..
Proč? Proč malé děti nevěří? Proč v téhle době děti myslí, že víly, elfové a sny neexistují. Proč jsou takové? Proč si VY VŠICHNI hrajete na dospělé a rozumné? Proč nechcete být malými a naivními dětmi. Jestli dospět znamená opustit své sny, a můj svět, pak budu navždy dítětem. Nenuťte mě být dospělou...nečekejte to odemě..
Nemějte mi to za zlé. Ale o jeden svět už jste mě připravili.....

Nestojím o lítost..
..jen se prosím koukejte pod nohy, třeba právě tam leží něčí duše, něčí sen a země...
..a to je víc, než cokoli jiného, Někdy je dobré to vědět...

Promiňte!

Protože to není jenom závislost..

12. ledna 2009 v 19:11 | Charlotta |  Ta obyčejná
Má právo tu být.
Protože to není pouhá pohádka, kreslené postavičky a příběh.
Je to něco co mi dodává naději, odhodlání a ukazuje všechny lidské city.
Nepřipadá mi nepřijatelné platonicky milovat kreslenou postavičku. (Sasuke? Shikamaru? Kakashi?Naruto?)..


Život je boj. Ale když víte, co od života očekáváte je to výzva. On za ní jde, s hlavou vztyčenou a úsměvu na tváři..i..i přesto všechno.

"Žij svůj život tak, aby si v něm ničeho nelitoval!"

"Svůj sen můžeš mít až tehdy, když máš budoucnost."

Nepodléhá bolesti.

Pro mě to není jenom závislost a něco co miluju. Je to mnohem víc...


Slušel by se název, že?

7. ledna 2009 v 20:10 | Charlotta |  Potácení se v inspiraci


Spustit!!→


Je tu možnost,
tvoje víra…
Bojíš se říct dost,
závislost tvé srdce uzavírá.

Někdy je lepší nechtít,
ty víš.
Alespoň svůj život v rukou mít.
Mlčíš.

Mrtvý prášek iluze,
natáhneš, a ztrácíš se.
Topíš se v láhvi, nekonečné mlze,
a tvoje psyché v závislosti se teď veze.

Říci dost,
odhodit svět špín a zlosti.
Nad pokušením přejít most,
A sesbírat své mrtvé kosti.

Utopit svůj chtíč,
svým tepnám tepat zakážeš.
Od srdce odhodíš ten tajný klíč..
Svému tělu zemřít nakážeš.

Smrt je také způsob života,
Stříkačka v ruce pak…krátká odmlka.
s úsměvem procházet se mezi hroby,
za úsměvem skrývá se jen chtíč a zloby.


Prudká hranice mezi smrtí a životem,
Sny mezi lopatky bez rozmyslu zabodnem.
A víra?
Ta už dávno zmizela.


Nedoufáš v nový začátek,
To bylo dřív..ještě než byl propíchaných žil počátek.
Zabil jsi naději, víru v žití,
ano..je jednodušší hledat odpovědi v pití.


Možná máš pravdu,
říci "Sbohem" je jednodušší..opravdu!
Prostě odejdeš,
na hrobu máš ze stříkaček věnec.
Už nevěřím..vím, že to je konec.


Víš.....

4. ledna 2009 v 15:18 | Charlotta |  Labyrint duše
Možná mě to mrzí. Možná ne.

Závidím lidem, kteří dokáží být otevřeni lásce. Já to neumím. Nechápu se. Když po něčem bezradně toužíte, a když to přijde..otočíte se zády se slovy "ne".
Ano, musím však podotknout, že mi to dělá opravdu dobře. Ráda si představuji, že jsem zamilovaná. A když jsem, nechci si to připustit. Vím, že to odpluje. Tak jako všechno v mém životě.

Jsem šťastná, protože to co jsem s Tebou zažila bylo kouzelný. Láska je kouzelná. A jsem ráda, že se to ukončilo. Zní to hloupě, viďte. A ještě hloupěji zní, když řeknu že nejsem připravená na vztah. V tomhle věku je to jenom frajeřina. Můžu Tě milovat, ale každý vztah totálně rozbourá všechny city. To proto.. Já taková nebudu..

Víš..
........Budu si s Tebou psát, budu si s tebou užívat nezapomenutelné chvíle, budu Tě zraňovat, protože totéž děláš ty mě. Budu se ztrácet v těch hlubokých modrých očích, a budu dělat, že Tvůj úsměv není nejnádhernější na světě. A budem se tomu společně smát. Budu se na Tebe těšit.
Ale nebudu Tě milovat. Už ne.

Víš..
........Láska je trápení, a je se nechci trápit. Nechci zažít pocit, že Tě ztrácim. Sama nechápu, proč jsem Ti řekla sladké "NE"..ačkoli jsem uvnitř jásala "ANO, ANO, ANO!!"..Ale jsem taková. Budu Tě mít ráda. Budeš pro mě, to co jsi byl doteď. Ale nebudu Tě milovat. Už ne.


Nemysli na mě..
..Stejně tu škytavku s úsměvem zapiju.

Charlotta

Nezapomenu....

2. ledna 2009 v 20:45 | Charlotta
Nevěř...ale miluj,
bláznivě,
slepě,
krásně,
hluboce,
trpce,
vášnivě...

(ach, Anděli! Jak Ti jsem zavázána. Ani nevíš, co pro mě děláš)

Doufání je součástí věření...Jako tlukot srdce součást lásky.


( Víš, miluji ty trpké chvíle, protože ty z nás dělají to co jsme. Miluji je, protože ty mi pomůžeš, a ukážeš mi cestu. Setřeš mi slzy z tváře. To ty přijdeš, když vím že celý svět odchází...Pouhé děkuji nestačí, ale věř že je v něm víc než v čemkoli jiném)


Dusila jsem se nadějí. Nadějí, že i já budu milována milovaným člověkem. Někdo tomu říká naivita, ale to je pro mě není dost výstižné. Vím, že jsem bláhová. Bláhová realistka. Pláču, protože doufám. Pláču, protože miluji.
Byla jsem prádná. Chyběl dílek do skládačky, k absolutnímu štěstí. A ty, ty jsi jenom prohloubil tu prázdnotu, vyryl do ní "sbohem", a spadl jsi na dno.

Snažila jsem se zapomenout. Ale když bezvládné tělo udušené nadějí a vírou, četlo co píšeš...ožilo.
Tak tedy žiji. Žiji pro Tebe.....

....Nevěřím Ti, ani nikomu jinému...ale miluji.

Jsem tak šťastná....(ačkoli vím, že moje láska pomine. Nevěřím na vztahy. Ale uvidíme....teď zase doufej ty.)

Charlotta