Prosinec 2008

Z každého trochu...ze všech moc.

29. prosince 2008 v 12:18 | Charlotta |  Ta obyčejná
Budu bloudit po světě. Budu chodit tam a zpátky, dál a blíž, a budu hledat člověka, kterej mi řekne kdo jsem. Budu hledat sebe. Svoji duši? Srdce? Mozek? Svoje pocity? Ne, nevadí mi hledání to ne, ale to jenom v případě, že vím co hledám, kde to hledám...a proč vůbec?..Někdy je lepší nechtít. No, tenhle obrat používám čím dál častěji. Že bych to byla já?..Ne. Najdu si závislost, pak se najdu sama. Doplním to, co bude chybět..odečtu, sečtu.

Hledá se osoba. Nikdo neví jaká je, a jaká chce být. Ani ona sama. Nikomu to neříká. Odměna jistá.

Bude to stačit? Přijde někdo s mým bušícím srdcem? Zasádím si ho tam, kde je pořád prázdno. Ach..nostalgie v nekonečné prázdnotě. Výkřiky do tmy-do sebe. Uteču od reality, kterou jsem nepoznala. Schovám se pod peřinu, a odletím. Sama. Je jednoduší být apatická a cynická, než něco cítit, než hledat...než milovat. A co takhle být milována?..Najdu pak, co hledám?
Zeleným oknem nahlédnu do mojí inspirace. Otevřu své ego, alespoň se zasměju. Tolik žalu usazeného na dně pocitu, při pomyšlení na zítřek. Protože láska ponižuje. Nepřipustím si to, a proto mě nemůže ponížit. Ale já vím, že prohraju. Vsadím si na prohru, a vyhraju. Takový je život?..
Když spatřím dokonalé linie, lidských barev, terou si prohlídnu skrz prsty. Navyknu si. Pak přijde šedá..má oblíbená.
Jsem šťastná i v nespokojenosti.

Ne,tohle není vylejvání si srdce(které nemám, zřejmě). Není to litování se. Do teď jsem naivně doufala, že objevím své odhozené ego, duši..srdce. Nenašla...

Charlotta

Nejde..

28. prosince 2008 v 20:30 | Charlotta |  Labyrint duše
Když jste začtený do Draculy, nejde na to nemyslet. Nejde přemýšlet o ničem jiném..Prostě nejde. Protože vámi prochází strach. Ale ne ten strach, při kterém se klepete a bojíte se. Tohle je příjemný chvění s nepřítomným pohledem. Jednoduše ho nejde nemilovat..

Taky nejde se neusmívat, když vás rodiče poučují o noci z 31.12 na 1. ledna. Nemůžete u toho mít jiné než zvrácené myšlenky. Prostě se usmíváte, a přemýšlíte nad vším, co vám zrovna řekl váš bratranec s jeho kámošem. A tak se těšíte...Protože já vim, že to bude úžasný..Nehodlám se ožrat do němoty, ani nic tomu podobný *teď si není tak jistá*....
Prostě se těším..

A taky mám ohromnou radost ze všech dárků. Z těch co jsem dostala, ale i z těch co jsem dala. A klidné svátky pohody a radosti, se nám pomalu blíží ke konci....

Tak šťastný a veselý (vím, že je to trochu opožděně)
A taky si užijte Silvestra. A hodně štěstí do Nového roku..

S láskou Charlotta...

"Na tuhle chvíli a zbytek našich životů.."

23. prosince 2008 v 17:11 | Charlotta |  Ta obyčejná
Ten minulej článek zněl tak...tak jistě. Jako bych byla odhodlaná se až do smrti smát. Já vim, že to nedokážu. Budu smutná, budu brečet, a tyhle slova se ztratí neznámo kam.
Ale to nevadí. Stejně jsem ráda, že jsem to napsala. Pro sebe....občas si ho přečtu, a dodám si sebejistoty. Možná. To je jedno...

Smály jsme se, nadávaly a měly se rády. Bylo to fajn, jako vždycky. Dámská jízda...
Nevim co k tomu napsat, snad jen..mám vás ráda..

Pod perexem tři fotky

Když i přes slzy vidíte na hvězdy...

21. prosince 2008 v 16:11 | Charlotta |  Ta obyčejná
Víte, v každém z nás je asi kousek zoufalce. V někom větší, v někom menší. Ale nikdy, nikdy nám to nemůže ublížit. Neublíží nám to nikdy, dokud si tím neublížíme samy.
Nevím proč to píšu...

Nikdy nebudeme mít všechno. Když budete čekat, až se dostaví ten posldení dí skládačky, nebudete šťastní nikdy. Život není krásný ve své podstatě. V něm jsou krásné chvilky, a ty chvíle ho dělají takový jaký chceme, aby byl. Můžeš brečet, v slzách je síla. Všechny ty maličkosti, pohledy a úsměvy..copak to nestačí? To všichni potřebujeme miliony kamarádů, tisíce ctitelů, mobily, počítače a značkový oblečení? Ne, to není život..je to jenom odraz té skutečnosti. Jenom pseudocosi, ale ne život.
Copak máme právo naříkat? Co ty lidi,kteří umírají. Ti lidé, kteří čekají na konec, ale přesto věří že pak přijde ještě něco. Něco co jim pomůže, něco krásnějšího. Oni vidí svět takový jaký je.Uvědomují si život. Vidí to krásné...Ale oni nemusejí. Mohli by ležet v slzách v posteli, a litovat se. A mají proč...oni na to mají nárok.
My ne..

Přála bych si tolik věcí. Chtěla bych toho tolik zažít, tolik bych toho chtěla mít. Ale nikdy to mít nebudu. Žiju, můžu chodit, můžu mluvit, můžu tady psát tenhle infantilní článek, a to mi stačí. Můžu milovat, můžu nenávidět, můžu snít. Můžu si prožít můj příběh. Nesejde natom jakej bude, nebo jak skončí. Záleží jenom na to, že proběhne, že mám šanci. A ta šance je něco co mi dává sílu. Vím že tu jsem...A tuhle můžnost mi někdo nedal jenom proto, abych tady brečela a naříkala. Jsem tu, abych se usmívala, a žila.

Čas...Uvědomíme si kdo jsme. Prožijeme krušné chvíle. Všechno se přežene. Jen chtít. Vždyť máme kamarády, rodinu, máme život. To je dost na to, abychom v to mohli věřit. Abychom se mohli usmát, a říct si, že jsme šťastní. Abychom věřili tomu, že život je krásnější než se může zdát. Že je v něm všechno co cítíme, v co věříme, o čem sníme.
Život je sen....tak běž a splň si ho!!...

Můj nesmrtelný...

20. prosince 2008 v 13:40 | Charlotta |  Labyrint duše
Pod tou těžkou vůní se mi podlamují kolena. Ale voní to. Krásně to voní. Obzvlášť, když jí vystřídám s vůní konopí.
Asi bych měla být šťastná. Ano, jsem. Možná. Snažím se najít všechny ty špinavý a hnusný věci, pocity, (ne)city- nevim co to je. Najdu je, a pak je rozšlapu a vyhodím. Zavřu je do krabice *v zapomění*..Zabiju je dřív, než se jimi udusím.
Třeba je vyplavím slzama. Až mě neuvidíš. Možná se do tě krabice nachvíli zavřu taky. Zadržím dech...pak vydechnu.
Usměju se...tak, je to totiž správně.
Nikdy nic nebylo.
Ale všechno už se stalo. Nechci to vrátit....jenom zapomenout.
Škoda, vzpomínky rozdupat nemůžu.
Miluju je a nenávidím v tu samou vteřinu. V ten jeden život.
A ten miluju...a budu. Je krásnej, a takovej jakej si ho uděláme. Zakládám si na pevné konstrucki. Občas zaprší a koroze udělá svoje, ale i tak je to fajn...

Taky je svět, kde je pořád krásně. Lidé si na cestu svítí úsměvy, a jídlo ohřívají nad mírem. Je to fajn...


Neumíš..

14. prosince 2008 v 21:12 | Charlotta |  Labyrint duše
Připadali jste si někdy špinaví?..Špinaví a uvnitř uplně prázdný. Uplně..
Nechtěli jste se podívat do zrdcadla, protože jste se báli že tam budou jenom oči. Jen ty oči. Prázdný, bez ničeho..jenom oči..
Připadali?
Já jo...

Nevim co se stalo. Asi nic, nebo už uplně všechno. Byla to chvíle. Jindy by se mi zdálá krátká, ale tahle byla nekonečná. Dlouhej černej tunel, v kterým se uvnitř budete pachtit i dávno po tom co vylezete. Krysy, vlhko, tma, beznaděj, nenávist, nenávist, nenávist.
Nenávidím sebe.
Protože jsem udělala tolik věcí, co jsem dělat neměla. Zklamala jsem lidi, na kterých mi záleží. Oni jsou tak úžasní, že se snaží zapomenout. Ale nezapomenou, a já taky ne. A moc dobře to vim. Nevim proč je to tady teď..vždyť je to dlouho co se to stalo.

Seděla jsem tam. S očima lechce přivřenýma, a v každé zatáčce jsem bezvládně spadla na jednu stranu. Vlasy mi spadli do tváře..přes oči. Přes ty prázdný oči, z kterých sršela jen apatičnost. Zvláštní. Byla jsem bledá víc než kdykoli předtím.
Seděla jsem tam...cynická a apatická...a nevěděla jsem kdo jsem.
Teď je to pryč, ale ono se to zase vrátí...
jednou..

Promiň...



Cigaretová růže..

11. prosince 2008 v 19:39 | Charlotta
← Já jakožto elfka pokousaná upírem. Kresleno mou upíří přítelkyní Tessy...děkuji. Občas jsme někde mimo tuhle dimenzi, to nic.

Mám tolik snů. Každej jinej. Ale všechny moje. Moje vlastní. Kolují mnou, čekají. Umírají. Jeden zabíjí ten druhý. Chtěla bych žít ten reálný, ale občas jsem jinde. Tvoří si obrovskou zeď z mé nonšalnce. Chtěla bych cítit, že tak je to dobře. Pocit sebedestruktivních představ uvěznit do veršů. Cha. Zamknout, otočit se..zasmát se. Sbohem!
Vrátím se. Pokaždé. Nemrzí mě to, ne v tu chvíly. Smáčím si ego, ve své irelevantnosti.

revolta.

růže.

Nedokážu se rozhodnout. Můžu být taková, taková i maková. Ale raději nebudu nic. Potože neumím snít. Vysnila jsem si svět. Krásný. Smím chodit se zavřenýma očima? Zkusila jsem to, ale hlavou zeď neprorazím...
Co teď?
Budu žít tenhle svět a v něm svůj život. Ten co tak miluju. O kterém píšu, tak optimisticky. Nu, škoda. Ne, ne..spíš štěstí. Navěky. Vždyť jsem to já.
Kdo?
Ta jedna....



*omlouvám se....*

Pořád..

7. prosince 2008 v 17:11 | Charlotta |  Labyrint duše
"Počkej a on už je jako pasé, jo?"
"No, to byla jenom taková rychlovka."
"Jak moc rychlý to bylo?"
"Tam a zpátky"..
xD

V životě jsem se tak nezasmála. Bylo to (ne)skutečně fajn. Zapomněla jsem. Na všechno. Jenom jsme se smáli a nudili se. Má úchylná, a její perverzní kamarád, s kterým od malička vyrůstala. Na ten večer (echm, noc)..nezapomenu. Nikdy.

Naučila jsem se přehlížet všechno špatný, a všechny špatný. Dělám, že nevidím. Žiju si s tím bláhovým přesvědčením, že každý den a každé ráno jsou krásné, stačí se usmát. A víte co? Stačí.
Ráno se těším, až půjdu spát. A když jdu spát, jsem zvědavá jestli ten další den bude krásnější než ten dnešní.

Už mi je jedno, kdo všechno mě pomlouvá. Je mi jedno jestli je to kamarád nebo ne. Oni to budou dělat, a je zbytečný se rozčilovat a vztekat, což dělám moc ráda. Zvykla jsem si na ten koloběh. On mi něco řekne, já se naštvu a pak mi přijde slohovková smska. Tak to je už po pátý.
Nesnáším, když se mi někdo omlouvá. Nevím, co mu mám pak říct. Nemám ráda, ty dojemný okamžiky.
A proto miluju ty lidi, co mají smysl pro humor. Oni totiž dokážou situaci tak zlehčit, že si připadáte jako pták. Létáte si vysoko v bezstarosných oblacích,smějete se a shlížíte na všechna (zbytečná) trápení, starosti a slzy...

Tak roztáhněte křídla...a LEŤTE!..:)

Popros kuchaře!

1. prosince 2008 v 17:58 | Charlotta |  Labyrint duše
Pro zážitky, pro všechny sny, pro to všechno (a není toho málo, věřte) si chodíme do bufetu, kde vaří pořád stejnej kuchař. Ani obsluhu nezměnili. A my tam chodíme stejně. Povím vám, zvyk je něco příšernýho. Ale je fakt, že vaří dobré čaje. Úsměvný.