Listopad 2008

Znovu..

30. listopadu 2008 v 15:59 | Charlotta |  Ta obyčejná

Vzala jsem to ze špatného konce. Když jsem psala článek, většinou jsem hledala to špatné co se dějě, ale to nejsem já. Vždycky jsem byla pravý opak.
Nemám nárok na ty "depresivní" (nenávidím to slovo) články. Nemám právo o tom psát, však se mám dobře. Né vždy je dobré období, ale nikdy není tak hrozné.
Chtěla s tím skončit.
To špatné se budu odrážet jenom v těch bsničkách, v povídce..nikde jinde.
A co se týče minulého článku, asi jste ho nepochopili úplně dobře.
Je to jako žvejkačka, když jste mě znali chvíli, bylo to sladký..dobrý, hezký. Ale ono se to vyžvejká. A prostě jste to vyplivly, však já to chápu. Taky nemám ráda, žvekačky bez chuti. A teď ležím někdy mezi kanálem a kolama aut, a stěžuju si. Nechtě mě tam, jsem ztracenej (vyžvejkanej a možná i rozježděnej) případ.

jen jsem chtěla říct, že začínám znovu (pořád tady na tom blogu, nestěhuju se, nebojte). Z té lepší stránky..(a neberte tenhle článek příliš vážně, protože mi to stejně vydrží jen chvíly.)

Jít dál..jen dál!

29. listopadu 2008 v 21:28 | Charlotta |  Ta obyčejná
To, že miluju svůj život.
To, že nejsem ta, jakou mě znáte.
To, že nikdy nebudu to co chci být, protože jsem to co jsem, a s čím jsem spokojená, a to za co jsem ráda.
Nikdy nebudu umět psát.
Tenhle blog, mi to jenom namlouval...
A všichni ostatní taky.
Jsem obyčejná.."habituelle".. ve svém světě možná nejsem jedinečná, ale jsem svá.

Svá..

26. listopadu 2008 v 20:01 | Charlotta
Jako dřív už to nebude, já vím.

x...

24. listopadu 2008 v 17:20 | Charlotta |  Potácení se v inspiraci
Pomalu..propadat do temnoty,
pod víko rakve
na rtech jizvy od němoty.
Pak v tichu oči zamkne.

V očích popraskaný pohled zklamání,
vlasy v letu tiše šeptají.
Nevrátí se zpět,
je blízko smrti poznání.

Na hrob vyryje si *v zapomnění*,
a v růži jistá vášeň skrývá se.
pro ni, je to určitý druh snění.
Však srdce k zemi obrací se.

Probouzí jí dopad slz,
nad hrobem stojí, zvláštní.
Jako když kůl probodne se srdcem skrz,
svůj smutek, obváže si mašlí.

Ale skutečnost je mrtvá,
a strnulý pohled tomu přihlíží.
Sněhurce se teď podobá,
však princ na bílém koni nepřijíždí.

K jejímu loži teď přisedá měsíc,
a společně tu snějí.
V černém kruhu zabíjí se, běsníc,
a růže v uvadlou se mění..



Přelud..

21. listopadu 2008 v 21:39 | Charlotta |  Labyrint duše
Chtěla bych sem dát všechny básničky co jsem napsala.
Další díly té povídky.
Jenže není čas, a možná se bojím.

Pocit, že to všechno je jen přelud.
Vypíšu se, a pak už bude dobře...zapomenu.
Ano tak.
Jenže tak to nebude, už mě nebaví dotyky pocitů o verše. Otisky na papír..podpis.
Tady je ta statečná Kája!
Nechtě jí v klidu. Napíše báseň a bude dobře.
Nemá to komu říct, svěřit se..tak to napíše.
A ty to pak čteš.
A nechápeš...To nikdo.
Píšeš jen, že je to krásné, podtext nehledáš, nechceš.
Ale stejně jsi hodnej..nejlepší kamarád.
Ale nehledáš ve mě víc, než jen tu praštěnou a veselou, optimistickou, tu do nepohody, tu co zažene chmury naším smyslem pro humor, smích, to jsem pro Tebe já.
Říkáš, že nikdy nebudu sama..Říkáte to všichni.
Ale já jsem, copak nevidíte.


Chtěla bych to všechno, schovat pod postel-do zapomnění.
A být taková, jakou mě všichni vidíte.
Chtěla bych se cítit, stejně tak oblíbená a úžasná Kája, kterou vy všichni znáte.
Jsme dvě. Dvojčata, každá jiná. přesto jedna. Asi..
Tak hledej, a nezapomeň se podívat pod kanape...
Tam jí najdeš..s očima dokořán, a možností nahlédnout.

*Prosím promiňte, ty nesmysly co tu píšu...ale musím..nečtěto to, nemusíte!*


Chtěla.

20. listopadu 2008 v 16:40 | Charlotta |  Labyrint duše
Přála bych si, abych nemusela vědět, že mi věříš.
Abych se nemusela cítit todpovědná, za všechny činy, slova.
Mám strach..
Končí to!
A ty to víš?
Nedá se uvěřit, proklouznout za tvůj úsměv,a nahlédnout. Možná je lepší nechtít.

Nenávidím to slovo, nejlepší. Neříkej mi ho..*ticho*
Mlč, možná už napořád. Beze slov, němých úsměvů,hloupých slov a veselých hlášek, na kterých jsem závislá.
Mám strach..
Že už se nikdy nevrátím na místo těch vzpomínek.
Vypaří se, zmizí. A po nich zbyde jenom černé místo.
To místo, o kterém děláš, že není, neexistuje. Ale je..ano!
Malý kousek od úsměvu, smíchu. A proto se pořád usmíváš, protože nechceš uvěřit.
Ale ono je...neřeknu Ti to, není třeba, víš to!

Chtěla bych si tam sednou a společně bychom postavili most, přes to černé místo. Nikdy bychom nepadli..
Jsme hrdinové v našem světě..


*Magdi, snad nevadí, že tady mám taky tu pisničku, ale ona je prostě úžasná a výstižná.*

Nikdy..

19. listopadu 2008 v 20:13 | Charlotta |  Labyrint duše
Nikdy jsem tam neměla chodit. Nikdy jsem Tě neměla vidět. Nikdy jsem se s Tebou neměla bavit. Nikdy, jsem neměla dovolit abyses mě dotýkal, abys mě líbal, abys byl semnou. NIKDY!
Ale především, jsem Tě nikdy neměla milovat, a neměla jsem dovolit, abys ty mohl říct totéž mně Neměla jsem poslouchat tvoje žvásty o tom jak jsem krásná a jak mě máš rád. To všechno si stihl zhruba za těch 15 hodin od doby co jsi mě prvně viděl. A já...já Ti to věřila. Kdyby se nic z toho nestalo, nemusela bych dělat že Tě nevidím. Nemusela bych se přemáhat, abych Ti ten tvůj (nádhernej) úsměv nevrátila. Nenávidím Tě!
Co se stalo? Kdy byl konec, kdy začátek? Co je teď?
Kdyby se nic z toho nestalo, tak by to teď tak nebolelo, ale díky za to co jsi udělal...za to Tě totiž můžu uprávněně nenávidět a pohrdat Tebou.

Ještě tolik bych toho napsala...ale je mi divně. Mám se fajn, všechno je tak nějak super, protože jsem člověk, kterej vidí všechno neuvěřitelně s nadhledem, a růžovýma brýlema.

P.s..Ty závody
dopadly dobře. Mám další zlatou medaily, a pojedem na republiku!:)

Elegán..

16. listopadu 2008 v 15:51 | Charlotta |  Vysněný..
Napíšu Vám dopis! Ano Vám, milý pane.
Až se zítra budete procházet po Montmartru s cigaretou v puse. Až se budete smekat klobouk před Lady beze jména. A až si dáte presso, tak abyste měl co dělat. A napíšu Vám jak jste úžasný. A napíšu Vám, že chci jet za Váma. Že přijedu v kočáře, tak ať na mě čekáte před květinářstvím.
A vy?
Vy se usmějete a nátahnete si z té cigarety. A budete číst dál. Tam bude stát, že budu mít červený baret a šedé šaty. Přijedu s velkým kufrem s přilepenými obrázkami Eifelovky. A budu se těšit. Až uvidím váš klobouk. Ucítím z Vás vanilkový tabák. A budu poslouchat vaše slastné a sladké snění o životě. A jak by ne...vždyť jste to vy, v krásném světě...a taky ve Francii.

Odhodlání

13. listopadu 2008 v 17:19 | Charlotta |  Labyrint duše

"Dělej, okamžitě to skoč, nebo už to neskočíš! Musíš se odhodlat!

"Když já se strašně bojím..bojím se jinak než jindy, bojím se ještě víc!"..


Nakonec jsem to skočila. Skočila jsem salto na kladině. Šíleně jsem se bála, a myslím že by se bál každý. Přeci jenom odrazit se na něčem co odráží asi stejně jako silnice a dopadnou na něco co je dva metry vysoko nad zemí a široké je to 10cm, není jen tak. Byla jsem šťastna dokud...

"Asi jsem si našťípla palec!"
Nemůžu chodit, neuvěřitelně to bolí. ANo, asi při 6 saltu (4 salta jsem dokonce ustála) jsem špatně dopadla a nemohla chodit. Jak mi je? Je mi děsně. V sobotu mám závody. Nevím co mám dělat, nevím nic. Ale je mi jasný, že na ty závody půjdu aŤ to stojí co to stojí...Budu silná, bude to bolet.


Šťastné období?!

9. listopadu 2008 v 18:43 | Charlotta |  Labyrint duše
Miluji ty špatná období, miluje je proto, že pak přijdou ta krásná. Stačí otevřít oči a....čekat. To ubíjející čekáni ještě více umocňuje pocit beznaděje a samoty. Ještě, že mám naději, která se proti tomu umí dokonale obrnit a postavit se všemu.Zvítězí. Všechno se dá přetrpět. Nesnáším ty kýble nevysvětlitelných slyz, které zdůrazňují mojí existenci, po které ovšem vůbec neprahnu.A když už nedoufám, přijde něco nevyslovytelně krásného,nemožého,neočekávatelného. Jako mávnutím kouzelného proutku, je zase všechno fajn. Vidíte malinkatý zástup přátel. Mluju je. Plánujete, smějete se. Užívate si tmu, společně. Ano tak si představuji pojem být šťastná. Být šťastná znamená, skákat s křikem na posteli, až z ní vyletí péra. Skákat..křičet..skákat. Smát se, a být s přáteli.To je štěstí. A já tenhle pocit miluji..

"Kdy?"

6. listopadu 2008 v 21:09 | Charlotta |  Labyrint duše

Připadala jsem si hloupě. Jo, když jsem byla malá holka, a "kámošky" si sdělovaly jakou novou písničku nazpívala Dáda, nebo kdo z Luneticů (nevim jak se to píše) je nejhezčí, tak já jsem se vytasila s tím, že tuhle miluju, a on je nejhezčí. Připadala jsem si opravdu hloupě. Koukali na mě jako na blbečka, ale já jsem jí opravdu milovala. Byla to moje neoblíbenější písnička.
Dneska jsem na ní
náhodou narazila, a připoměla mi dětství. To bezstarostný období, to nejhezčí, nejveselejší a nejroztomilejší období mýho života. Vzpomínám na tu culíkatou Káju, která každého fascinuje svou ukecaností a roztomilostí. Na tu, která nikdy nebrečela. Ta co milovala všechno co dělala. Jo..na tu.

A ptám se sama sebe, jak se pozná že člověk vyrostl? Jak se pozná, že už není malý dítě? Ne, není to výškou, ani oblečením, ani tím kolik vykouří cigaret. Je to v tom že najednou zjistí, že svět kolem mě nejsou jenom kytičky a motýlci. Nejsou tu panenky, autíčka a plyšoví medvědi. Ale pozná, že kolem jsou i zlý věci. Že život není procházka růžovou zahradou.

Když jsem jako malá, poprvé viděla klip téhle písničky, koukala jsem a ani nemrkla. Určitou část si pamatuju dodnes. Zdávalo se mi oní. A já si poprvé řekla, že takhle to asi je. Že svět není tak úžasnej jak jsem si myslela. Že jsou i zlý lidi. Byla jsem malá....

Ale tuhle písničku miluju dodnes. Na ní jsem vyrostla..a ne jenom vyrostla jako vyrostla.U týhle písničky si představuju, jak jednou budu svým dětem vyprávět o tom, jak jsem byla špatná. O tom jaký blbosti jsem jako praštěná puberťačka natropila. Všechny ty maléry, smích..slzy. Bude je to bavit? Bude muset...
Snad chápete..

Ch.

O té obyčejné!..

5. listopadu 2008 v 18:38 | Charlotta |  Ta obyčejná


Za předpokladu, že mě vlastně vůbec neznáte...
____________________________________

I mí nejbližší si myslí, že mě znají. Neznají. Jsem vskutku zvláštní člověk, který je občas překvapen sám sebou. Snažící se odhadnou své psyché..s nezdarem, samozřejmě. Nechápu samu sebe, a nechápu ostatní, kteří mě nechápají. Byl mi nadělen kousíček nonšalance. Hýří úsměvy, směje se. Tak jí znají..taková je. Ano, taková je, když je s nima. Se všemi blízkými. Někdy je jiná-smutná. Oni to buď pochopí, nebo ne. Když ne, to je pak smutné. Jedna Kája, se vypsuje tady na blogu. To je ta zvláštní, na první pohled zdá se introvertní, možná tvořivá. To je ta jiná, trošku melancholická.
Ta v reálu je především sangvinická, neexistovala by bez úsměvu, dělá prazvláštní pohyby, zvuky a bůvíco ještě. Vydržet vyučovací hodinu bez otevření pusy neumí, proto mívá často poznámky za kecání při hodině. Bývá pozvávána na nejrůznější akce spolužků, protože bez ní by to prý nebylo ono. Za tenhle kus jejího někdy příliš sangvinického a veselého já je snad i ráda.

"Divná"

3. listopadu 2008 v 19:30 | Charlotta |  Labyrint duše
Podle tebe jsem divná. A strašně jsem se změnila. A říkáš to ty. Nečekala jsem to. Náš hodnej Petrás....Upřímnej? Snad. Ale slova bolej. Zkus si to uvědomit. Trošku empatie?

Jsem divná, protože si o přestávce čtu. Protože se snažím pochopit Ortel pana Kafky. Jsem divná, protože se netlemím od ucha k ucha jeden den v roce. Jsem divná, protože jsem si nevšimla tvého pozdravu. Jsem divná, protože jsi nepochopil tu básničku. Jsem divná. Divná..protože, nejsem podle tvých představ? Nebo proč?

A říkáš to i ty. Má nejlepší kamarádka. Miluju tvoje slova: "Ty máš dneska náladu zase!"..Čekala bych spíš. "Co se děje?"..Jenže to vy neděláte. Je jednoduší říct, jsi divná.

Neznáte mě. Co je horší..ani nejlepší kamarádi mě neznají. Nehýříš humorem, nadsázkou, úsměvy, nejseš to ty. Udělali jste si ze mě ideál. Pouhý ideál na půli cesty k milencovi posteli. A i nad tím se mám zasmát? Vzít to s nadhledem a kupou úsměvů. A nejste divný vy?....

Jsem sama.

Ch.

Nezačínám...

2. listopadu 2008 v 18:47 | Charlotta |  Ta obyčejná
Nezačínám odznovu. Tohle není počátek čehosi, na co bych měla být pyšná. A nikdy bych to znovu nezačala, kdybych nemusela. Budu pokračovat. Pokračovat v tom, co jsem začala. Budu tu já. A budu dál psát svoje infantilní úryvky života, vytržené z konetxtu. Budu si stěžovat na svět. Na ten svět, který budu vzápětí milovat, protože bude krásnej. Bude dál psát ty svoje básničky, ovšem jestli se tomu v jejím podání dá tak říkat. Budu pokračovat v povídce. Bude zřejmě nekonečná, ale komu to vadí?


Bude to sranda, jak sama pořád říkám. Propluju si životem s úsměvem, a se slzou v oku, která bude dopadat na tenhle blog. Snad mě pochopíte. Budete mě tolerovat, tak jako jste to dělali doposud. A já tu budu s vámi...napořád?..Cha.

Tak tedy..pokračuje zase jedna obyčejná, v jejím obyčejném světě.

Navigation..

2. listopadu 2008 v 17:40 Ta obyčejná
Jedna obyčejná, se snaží vyznat se v labirintu její duše. Moc se jí nedaří, i když článek po článku je to jasnější. S tužkou v ruce se ztrácí v inspiraci. A právě tam, se jednoho dne stvořil její imaginární přítel, milenec a její láska. Jméno nemá, ale říká mu p. vysněný. Možná nepochopená, ale věčně usměvavá a zamyšlená..Charlotta.